No problem, here’s the adapted version in Czech:
Někdy si říkám, že moje máma nemá srdce, ale nekonečný oceán trpělivosti. Před pěti lety se k ní táta zachoval tak hnusně, že o tom dodnes nemůžu mluvit v klidu. A ona? Jen poklidně usměje a říká: „Co bylo, to bylo. Přišel, litoval, poprosil o odpuštění… Chce se vrátit, zase žít spolu…“
Ale já a brácha jsme striktně proti. Protože si pamatujeme všechno. A zapomenout na něco takového by bylo jako zradit sami sebe. Byli spolu skoro čtyřicet let. Prošli si cestu od studentského bytu po velký rodinný dům na venkově. Nejdřív jedna místnost, pak dvougarsonka, třípokoják, nakonec krásný čtyřpokojový byt, a později dům u Mladé Boleslavi. Táta miloval život v luxusu. Nové auto každé dva roky, opravy „jako od profesionálů“, drahá elektronika.
A taky miloval svoji sekretářku. Doslova. Vždycky jí koukal pod sukni. A pak mu jednou oznámila, že čeká dítě. Na potrat už bylo pozdě. A táta se rozhodl: „Miluju ji, půjdu si postavit novou rodinu!“ Kdyby jen odešel, to by ještě šlo. Ale ne. Začal rozebírat majetek, jako bychom pro něj byli cizí. Pořád si říkal: „Nepodělal jsem se o něco?“
Já už byla vdaná, bydleli jsme s manželem jinde. Ale brácha žil s mámou. Měl dostat byt ke svatbě, táta to slíbil. Jenže po té jejich hádce zůstaly jen sliby. Byt mu nedal. Vzal si pro sebe dům, garáž, auto, a ještě vynosil z bytu všechno, co považoval za „své“. Dokonce mámu nechal bez přístupe k účtu – prý peníze teď potřebuje pro „novou“ rodinu.
Pak měsíce chodil k nám jako do práce – jednou pro oblíbenou židli, podruhé pro sadu skleniček. Až když brácha vyměnil zámky, přestal. Pak jsme se s mámou rozhodli vyměnit byt, aby brácha s manželkou měli vlastní. Na svatbu tátu nepozvali – a on ani neprotestoval. Potom, co odešel, se finanční situace zhoršila, ale zvládli jsme to.
Máma se vrátila do staré práce – zkušenou ekonomku všude vítali s otevřenou náručí. S bráchou jsme taky přidali ruku k dílu, a postupně se všechno srovnalo. Ale tátovi se tolik nedařilo. Zdraví ho zradilo, mladá manželka, které tak věřil, ho vyhodila. Tentokrát ani nedělajil majetek – nechal jí dům, sám si vzal jen auto a přestěhoval se do hotelu.
A pak to začalo… Volal mámě, ubrečené rozhovory: „Odpustíš mi, byl jsem hlupák… Vraťme se k sobě…“ A víš co? Ona mu to vážně chtěla dovolit! Přišla za námi s bráchou a říká: „Váš táta se chce usmířit… Co když mu dáme šanci?“
My s bráchou jsme málem oněměli. Řekli jsme jí naplno: Když ho přijmeš, přestaneme k tobě chodit. Máme tě rádi, vždycky tě podržíme, ale vrátit se k zrádci – to není odpuštění, to je ponížení sama sebe.
A o „tátovi“ už nechceme mluvit. Protože ten, kdo opustil rodinu kvůli iluzi štěstí, nemá právo znovu si říkat otec.