Často se stává, že nepřítel v domě není cizí člověk, ale tchýně s laskavým úsměvem a krabičkou podezřelých karbanátků. Jmenuji se Jana, jsem druhým rokem vdaná, a jak se říká, vše mezi námi a mým manželem bylo v pořádku… dokud jeho matka nezačala „hřát náš krb“ příliš často. A to s takovou vytrvalostí, že i pošťák chodíval méně než ona.
Stála jsem v kuchyni a prohrabávala se v policích, když tu zazvonil zvonek. Otevřu. Samozřejmě, kdo jiný – Marie Nováková, moje tchýně.
„Janinko, ahoj, udělala jsem vám karbanátky! Z kapra! Čerstvé jsou!“ radostně podávala plastovou krabičku.
Vzdychla jsem. S manželem ryby nesnášíme už od dětství. Mě jimi v jeslích krmili, a jeho otec byl rybář, takže v mládí málem pustil žábry od věčných candátů a kaprů. Mluvili jsme o tom. Mockrát. Ale tchýně to jako by úmyslně ignorovala.
„Marie Nováková, my nejíme ryby… Vy to víte.“
„No co, nemůžete přece vyhazovat dobré jídlo! Co kdyby se vám náhodou hodilo? Někomu to přece dáte!“ bránila se.
Ale nešlo jen o ty prokleté karbanátky. Chodila k nám čím dál častěji. Bez ohlášení. Bez zaklepání. Vtrhla dovnitř jako domů a začala provádět své „inspekce“:
„Ou, co je tohle za sýr? Ten jsem ještě neochutnala, ukrojím si kousek. A šunky si taky vezmu, stejně půjdete nakupovat. A mimochodem, přinesla jsem vám rybu – musíte se přece rozdělit!“
S každou návštěvou její choutky rostly. A jednoho dne nepřišla sama, ale s kamarádkou. Bez zavolání. Bez dovolení.
„Byly jsme v nemocnici – tak jsme se rozhodly zahřát u vás. Uvaříš nám kávu?“
A než jsem se vzpamatovala, tchýně už bezostyšně lovila v lednici, vytahovala marmeládu, sýr, sušenky, a její kamarádka si pohodlně sedala ke stolu.
Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě. Manžel jen pokrčil rameny – prý „maminka znamená dobře“. Dobře? Viděla jsem, jak si náš ananas schovává pod kabát. Už to nebyla pomoc ani péče – byla to drzá okupace.
A tak jsem vymyslela plán. Jemný, ale účinný. Druhý den jsem vzala svoji kamarádku Alenu, koupily jsme to nejpálivější sushi, jaké jsme našly, a bez ohlášení jsme zašly k Marii Novákové.
„Dobrý den, šly jsme okolo, tak jsme se zastavily! Přinesly jsme vám sushi – ochutnejte,“ usmála jsem se a vrazila jí krabičku do rukou.
Tchýně zbledla. Sushi nesnáší. Jednou ho ochutnala a od té doby mu říká „syroví potkani s rýží“.
„Uděláte si pohodlí, já se podívám, co máte dobrého,“ řekla jsem a zamířila k její lednici.
Vytáhla jsem svíčkovou, bramborový salát, dort – vše jsem nandala na stůl. Alena se už smála.
„Marie Nováková, vy nám přece nevadíte, že? Vždyť jsem vám přinesla sushi, musíme se přece podělit!“ dodala jsem s předstíranou nevinností.
Tchýně seděla jako přikovaná. Nemohla najít slova. Bylo vidět, že pochopila. Pochopila, jaké to je, když se v tvém domě někdo chová jako pánbůh.
Odešla jsem, poděkovala jsem za „přijetí“ a slíbila, že se zase brzy zastavím.
Od té doby se vše změnilo. Tchýně volá předem, její návštěvy jsou vzácné a skromné. Dokonce nám začala nosit to, co opravdu máme rádi. A žádné ryby. Někdy opravdu není třeba se hádat. Stačí ukázat člověku zrcadlo.