Už deset let jsem vdaná za Romana, a jeho maminku, Janu Petrovou, upřímně respektuji a dokonce ji mám ráda. Je laskavá, starostlivá, vždy ochotná pomoci s dětmi nebo nás pohostit svými voňavými buchtami. Ale na jednu její zvyklost jsem si nikdy nezvykla – nechává vždy lžíci v míse s bramborovým salátem! A ne jen tak, ale rovnou ji zabodne jako vlajku na vrcholu hory. Na Velikonoce se zase sejdeme u ní u velkého stolu a já se na tenhle kulinářský rituál už psychicky připravuji. Ale upřímně, takové maličkosti dodávají našim rodinným setkáním šmrnc a nedovedu si představit život bez těchto srdečných chvil.
Jana Petrová je žena, které nelze neprojevovat úctu. Když jsem si Romana brala, měla jsem jako každá mladá snacha trochu strach z tchyně. Slyšela jsem od kamarádek historky o „příjemných“ tchyních, které všechno hodnotí. Ale Jana byla jiná. Přivítala mě s úsměvem, naučila mě péct její proslulý švestkový koláč a nikdy nevnucovala rady. Když se nám narodily děti, Eliška a Honzík, stala se pro ně nejlepší babičkou: hraje si s nimi, čte pohádky a její tajné zásoby bonbónů jsou legendární. Jsem vděčná osudu, že mám takovou tchyni. Ale ta lžíce v salátu… To je můj osobní horor.
Všechno to začalo na naší první společné večeři, kam jsme s Romanem přišli ještě jako snoubenci. Jana prostřela stůl jako pro královskou hostinu: bramborový salát, vlašák, aspik, pečená kachna – vše dokonalé. Já, chtějíce být dobrou hostkou, pochválila saláty a natahovala se pro porci. A najednou vidím: v míse s bramborákem trčí obrovská lžíce, přímo uprostřed, jako věž na radnici. Tehdy jsem si myslela, že je to náhoda, opatrně lžíci vytáhla a položila vedle. Ale za pět minut Jana, procházejíc kolem, ji zase zabodla zpět! „Je to pohodlnější, Markéto, nabírej, nestyď se!“ řekla s úsměvem. Jen jsem přikývla, ale uvnitř jsem prožila kulturní šok.
Od té doby se ta lžíce stala mým prokletím. Na každé oslavě – Vánoce, Velikonoce, narozeniny – se objeví v salátech jako nevyhnutelný host. Někdy je to bramborák, jindy vaječný, a jednou dokonce i v zeleninovém, kde vypadala jako vetřelec mezi rajčaty a okurkami. Pokoušela jsem se bojovat: vytahovala lžíci, dávala na ubrousek, navrhovala rozložit salát předem. Ale Jana je neústupná. „Markéto, to je tradice,“ říká. „U nás v rodině se to tak vždycky dělalo!“ Roman se jen směje: „Mami, kdo dneska ještě dává lžíce do salátu?“ A ona na to: „Vy mladí ničemu nerozumíte!“
Když teď přemýšlím o blížících se Velikonocích, už předem vidím ten stůl. Jana bude jako vždy v čele, ve sváteční zástěře, s rozzářeným úsměvem. Na stole – mazance, kraslice, uzené a samozřejmě její slavné saláty s neodmyslitelnou lžící. Dokonce jsem Romana žertem pobídla, aby jí koupil stojánek na lžíce, aby je přestala zabodávat, kam se dá. Ale upřímně, tenhle zvyk už se stal součástí našeho rodinného folklóru. Eliška, naše dcera, jednou dokonce nakreslila babičku s obří lžící v míse – a všichni jsme se smáli, včetně Jany.
Velikonoce u tchyně jsou vždycky událost. Sejde námcelá rodina, stůl se prohýbá pod dobrotami a Jana jako vždy láskyplně rozdává jídlo i úsměvy.