Někdy život zamíchá kartami tak, že největším nepřítelem v domě není cizí člověk, ale tchýně s vlídným úsměvem a krabičkou podezřelých masových kuliček. Jmenuji se Karolína, jsem vdaná dva roky, a jak se říká, vše mezi námi a mým mužem bylo skvělé… dokud jeho matka nezačala „zahřívat naše krbové kamna“ příliš často. A s takovou vytrvalostí, že i pošťák nás navštěvoval méně než ona.
Stála jsem v kuchyni, prohrabávala se ve spíži, když v tom — zazvonil zvonek. Otevřu. Samozřejmě, kdo jiný — Hana Svobodová, má tchýně.
„Karolíno, ahoj, přinesla jsem ti masové kuličky! Ze štiky! Čerstvé jako rosa!“ s rozzářeným úsměvem podává plastovou krabičku.
Vydechla jsem. Odmalička nesnášíme ryby. Já se jimi v jeslích přejídala, a manželův otec byl rybář, takže v mládí měl ryb až po krk. Mluvili jsme o tom. Mockrát. Ale tchýně to jako by úmyslně ignorovala.
„Hano, my nejíme ryby… Víte to přece.“
„Nebudu přece plýtvat jídlem! Třeba se někdy hodí! Nebo někoho pohostíte!“ bránila se.
Ale problém nebyl jen v těch prokletých kuličkách. Chodila čím dál častěji. Bez ohlášení. Bez zaklepání. Vtrhla dovnitř jako by to byl její dům a začala své „inspekce“:
„Tohle je jaký sýr? Ten jsem ještě nezkusila, utrhnu si kousek. A šunky taky trochu, stejně půjdeš do obchodu. A mimochodem, přinesla jsem vám rybičku — musíte se umět rozdělit!“
S každou návštěvou rostla její drzost. A pak jednoho dne nepřišla sama, ale s kamarádkou. Bez zavolání. Bez dovolení.
„Byly jsme u doktora, tak jsme se chtěly ohřát. Dáš nám kafe?“
Zatímco já ztuhle zírala na prahy, tchýně si už spokojeně prohrabávala lednici, vytáhla marmeládu, sýr, sušenky, a její přítelkyně si pohodlně sedala ke stolu.
Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Muž jen krčil rameny — prý „máma má dobré srdce“. Dobré srdce? Viděla jsem, jak pod kabátem schovává naši čokoládu. To už nebyla pomoc ani péče — to byla drzé obsazení území.
A tak jsem vymyslela plán. Jemný, ale přesný. Druhý den jsem vzala kamarádku Janu, koupily jsme to nejpálivější thajské jídlo, jaké jsme našly, a bez varování jsme zašly za Hanou Svobodovou.
„Dobrý den, šly jsme kolem a napadlo nás, že se stavíme! Přinesly jsme vám thajské jídlo — ochutnejte!“ usmívám se a vtiskávám jí krabičku do rukou.
Tchýně zbledla. Thajskou kuchyni nesnáší. Jednou to zkusila a od té doby tomu říká „hadí jed s rýží“.
„Jen se posaďte, já se podívám, co tu máte dobrého,“ říkám a mířím k její lednici.
Vytahuji svíčkovou, bramborový salát, větrník — všechno stavím na stůl. Jana se už směje.
„Prosím vás, Hano, nezlobíte se? Vždyť jsem vám přinesla jídlo, tak jsem si řekla, že bychom si mohly vyměnit!“ s hranou nevinností dodávám.
Hana Svobodová seděla jako přibitá. Nenašla slova. Bylo vidět, že pochopila. Pochopila, jaké to je, když se někdo v tvém domě chová jako páníček.
Odešla jsem s díky za „příjemné přivítání“ a slíbila, že se zase někdy stavím.
Od té doby se vše změnilo. Tchýně volá předem, návštěvy jsou vzácnější, skromnější. Dokonce nám začala nosit to, co máme opravdu rádi. A žádné ryby. Někdy opravdu není potřeba se hádat. Stačí lidem nastavit zrcadlo.