Vždycky jsem věděla, že v rodinách s více dětmi je skoro pokaždé někdo ten „oblíbený“ a někdo „navíc“. Toho, koho milují bezmezně, omlouvají ve všem, litují, podporují. A toho druhého, nechtěného, obviňují ze všech rodinných nesnází. U nás to bylo přesně tak.
Máma zbožňovala mého mladšího bratra Víťu. A já? Já byla to dítě „omylem“. Jednou mi v hádce hodila do obličeje: „Kdyby nebylo tebe, nerozešla bych se s tvým otcem.“ Ta věta ve mně uvázla tak hluboko, že ani po letech ji nemůžu zapomenout. Tehdy jsem nechápala, jak může něco takového říct vlastnímu dítěti. Já jsem tě neprosila, aby ses mnou otěhotněla. Nemůžu za to, že jsem se narodila. Ale máma to, zdá se, viděla jinak.
Po rozvodu mě dala na výchovu prarodičům – otcovým rodičům. Bylo mi sedm. A najednou jsem se ocitla v cizím domě, bez mámy. Babička s dědou ke mně byli laskaví. Stali se mou opravdovou rodinou. Zatímco máma byla pořád jen kolem Víti. Starala se, běhala pro něj, vytahovala ho z průšvihů, i když už byl dospělý a motal se do pochybných věcí. Splácela jeho dluhy, tahala ho od policie, zachraňovala mu reputaci.
Pak prodala svůj velký čtyřpokojový byt v centru, aby mu koupila vlastní. Dozvěděla jsem se to zpětně, od známých. Na mě v tu chvíli ani nepomyslela. Dala mu všechno – lásku, peníze, nervy. A na mě zapomněla, jako bych nikdy ani neexistovala.
Dávno žiju v jiném městě. Vdala jsem se, vychovala dceru. Teď máme už i vnoučka – naše holka porodila kluka a bydlí v bytě, který jí po mých prarodičích zůstal. Žijeme v klidu, máme se rádi, nikomu nic nedlužíme. S mámou jsme se moc nebavily. A já s ní taky ne. Proč? Když jsme si cizí?
A pak se stalo něco, co všechno změnilo.
Máma si zlomila krček stehenní kosti. V nemocnici řekli, že potřebuje operaci, placenou. A hádejte, kdo ji zaplatil? Já. Ano, já. Ze svých peněz. Protože, ať už bylo cokoliv, je to moje matka. Nechtěla jsem, aby trpěla.
Ale po operaci se ukázalo, že potřebuje dlouhou rehabilitaci a někdo musí být pořád u ní – starat se, pomáhat, vařit, mýt, vozit k doktorům.
A tady najednou Víťa „přihrál míč“ mě. Začal volat, přesvědčovat, pak tlačit: „Ty musíš! Jsi přece dcera!“
Odmítla jsem.
A to teprve začalo… Oba – máma i brácha – na mě začali útočit. Obviňovat mě. Vytahovat staré křivdy, které jsem jim prý způsobila. Máma říkala: „Já tě porodila, vychovala!“, a já jen poslouchala a říkala si: A co vlastně ve mně vychovala? Poslala mě k cizím lidem a zapomněla?
Lásku, péči, něhu – to všechno dostal jen jeden. Jen Víťa.
Tak proč teď, když je jí zle, si na mě vzpomněla? Kde jsem pro ni byla dřív?
Nedržela jsem se a řekla to na rovinu:
„Mami, tys udělala svou volbu. Vsadila jsi na jedno dítě, dala jsi mu všechno. A toho druhého ses zbavila. Teď přišel čas sklízet. Tady máš svého miláčka. Je silný, dospělý chlap. Ať se teď postará on. Už nejsem holka, které můžeš říct ‚musíš‘. Nikomu nic nedlužím.“
To se jim nelíbilo. Začali mě urážet. Říkali, že jsem bezcitná, že jsem krutá, že jsem nevděčná. Ale uvnitř jsem necítila žádnou vinu. Jen hořkost. Hořkost z toho, jak nespravedlivě náš rodinný příběh dopadl.
Teď máma leží v rehabilitačním centru. Víťa ji občas navštíví, jak to jde. A já? Žiju svůj život. Občas se mi zdá o babičce – té, která mě vzala k sobě, utírala mi slzy a četla mi pohádky. Jen ona mi byla opravdovou mámou.
Ať si říkají, že v sobě dusím zášť. Je to pravda. Nejsem anděl. Ale nehodlám znovu dát kus sebe těm, kteří mě jednou odkopli.