V lednový večer, když za okny vichřice strhávala ze stromů poslední listy naděje, seděla Tereza u okna a svírala v ruce kus papíru. Krátký dopis, psaný mužským rukopisem, byl rozloučením. Pět let manželství se rozpustilo v těchto řádcích. Jakub odešel. Prostě si sbalil věci a zmizel, aniž by pořádně vysvětlil proč. Řekl jen: “Už nejsme spolu na stejné cestě.”
Tereza nerozuměla. Vždyť všechno bylo v pořádku. Společně šetřili na byt, podporovali se, dělili se o starosti. Milovala Jakuba upřímně. A on? Prostě zmizel, zanechal jen prázdnotu a bolest.
Celou noc plakala. Ráno se ale sebrala a šla do práce. Na stole tam na ni čekaly květiny. Malé gesto, ale srdce ji zabolelo. “Od koho?” zeptala se. “Od Romana, našeho IT specialisty,” zašpitaly kolegyně. Tereza se divila. Nevšimla si, jak jí každý den nosil kávu, jak občas nechával na stole čokoládu s lístečkem. A teď květiny. Hodila je do koše. Bylo příliš brzy.
Ale všechno se změnilo. Roman byl vytrvalý a laskavý. Nenaléhal, nechtěl víc – jen byl nablízku. Po osmi měsících ji pozval na večeři k rodičům. Tereza se bála. “Co když se mi tvá máma nebude líbit? Vždyť jsem nedávno rozvedená…” říkala si. “Máma je hodná, neboj se,” uklidňoval ji Roman.
A skutečně, na první pohled vypadala Romanova matka, Jana, jako milá a příjemná žena. Večeře proběhla bez problémů. Tereza si oddechla. Když ji Roman po dvou měsících požádal o ruku, s radostí souhlasila. Konečně uvěřila, že může být šťastná.
Týden před svatbou ale Jana zavolala Tereze a řekla, že na ni čeká před kanceláří. “Romanovi nic neříkej,” dodala.
Tereza vyšla ven. Jana stála u auta s taškou v ruce. “Asi chce probrat svatební detaily,” pomyslela si Tereza. Ale mýlila se.
“Poslyš, drahá, moc rychle jsi si omotala mého syna kolem prstu,” začala Jana klidně, ale chladně.
“Promiňte, ale on přece mě požádal o ruku…” znejistěla Tereza.
“Nevím, co jste si vymysleli, ale svého syna ti nedám. Odejdi, dokud je čas. Nechci, aby trpěl,” řekla a odešla.
Tereza zůstala stát jako přimrazená. Druhý den ji ale… zavolal Jakub.
“Musíme si promluvit,” řekl.
Setkali se. Mluvili o ničem. Byl klidný, dokonce se usmíval. Pak ji políbil na tvář a odešel. “Co to bylo?” ptala se Tereza sama sebe. Odpověď neznala.
Večer přišla domů. Roman na ni čekal.
“Ahoj,” pozdravil ji a políbil na čelo.
“Vypadáš nějak podrážděně…” všimla si Tereza.
“Pojď,” vzal ji do kuchyně. Položil telefon na stůl a řekl: “Podívej se.”
Na obrazovce byla fotografie. Ona a Jakub. Objímají se. V okamžiku rozloučení. Snímek byl pořízený tajně.
“To všechno tvoje máma…” Tereza byla na pokraji zhroucení.
“Ano, poslala mi to. Ale ty jsi ten problém. Dovolila jsi mu, aby se k tobě přiblížil. Nemůžu to ignorovat,” řekl Roman chladně.
“Ty mi nevěříš?” oči se jí zalily slzami.
“Nevím, čemu mám věřit. Svatbu odložíme. Odjíždím,” řekl, vzal si tašku a odešel.
Tereza zůstala sama. Znovu. Jako by uvízla v začarovaném kruhu. Pokaždé, když začala věřit, doufat, otevřít se – někdo ji srazil na kolena. Seděla v kuchyni a vzpomínala na Romanova slova, na Janino varování, na Jakubův pohled, na tu fotografii.
„Možná mám smůlu? Nebo si prostě nezasloužím štěstí?“ přemýšlela, zatímco za oknem řádila vánice.