Bylo to jako zlý sen. Po dvaceti letech manželství odešel… A pak se chtěl vrátit. Ale já už jsem nebyla ta stejná.
Jana seděla v kuchyni se svou dlouholetou přítelkyní Zuzanou a stěží zadržovala slzy. Ruce se jí třásly, myšlenky se jí motaly v hlavě a hlas jí zlomil žal.
„Počkej… Prostě si sbalil věci a odešel?“ podivila se Zuzana.
„Ano,“ chraptivě odpověděla Jana. „Po dvaceti letech. Jen vzal tašku, řekl: ‚Zamiloval jsem se do jiné‘ – a práskl dveřmi.“
„Nepochopila jsi to špatně? Třeba to jen byl krize?“ znejistěla Zuzana.
„Zuzko, slyšíš se?! Jaké nedorozumění?! Prostě odešel. Bez slz, bez scén, bez pokusu něco vysvětlit. Jako by těch dvacet let našeho společného života vůbec nebylo.“
Jana si zakryla obličej dlaněmi. Slzy jí opět vyhrkly do očí. Nikdy se necítila tak prázdná a zrazená.
„A děti to vědí?“ opatrně se zeptala Zuzana.
„Ne… Terezka s Honzíkem jsou na táboře. Odjeli před třemi dny. Vrátí se za dva týdny… A já ani nevím, jak jim to mám říct. Jak?!“
„Možná je dobře, že teď nejsou doma. Budeš mít čas… alespoň se trochu vzpamatovat.“
„Vzpamatovat se? Po tomhle? Byl smyslem mého života…“ zašeptala Jana a sevřela si hlavu. „Jak jsem to mohla přehlédnout? Jak?“
Na chvíli se rozhostilo ticho, které přerušila Zuzanina náhlá nabídka:
„Pojďme se mu pomstít. Po žensku.“
„Cože?“ Jana překvapeně zvedla hlavu. „Jak si to představuješ?“
„Jednoduše. Dnes jdeme na rande. S cizím mužem. Jsi krásná, upravená, chytrá. Byt máš, peníze máš, děti jsou úžasné. Jsi lákavá kořist. Pojďme mu dokázat, že nejsi jen bývalá manželka, ale žena, o které se sní.“
„Nevím… Pořád ho miluju…“
„A on tebe? Taky tě miluje, když odchází k někomu jinému?“ Zuzana stiskla přítelkyni ruku. „Pojď. Nic neztratíš. Jen se trochu rozptýlíš.“
Pochybnosti Janu trápily, ale nakonec přikývla. Za hodinu už v aplikaci vybíraly kandidáta na „slepé rande“. Večer ji Zuzana dovedla k restauraci, mrkla na ni a nechala ji samotnou.
Jana, rozechvělá nervozitou, vešla dovnitř. Stůl číslo 13. Už tam někdo seděl.
„Promiňte, že přicházím později, doprava… Martin?“
„Jano?…“ Muž prudce vstal. „To není možné! To je ale náhoda…“
Byl to její bývalý kolega, se kterým pět let pracovali bok po boku. Po jeho odchodu z práce ztratili kontakt, ale mezi nimi vždy byla zvláštní sympatie.
„To je osud,“ usmála se Jana a usedla.
Rozhovor se rozjel sám. Vzpomínali na pracovní dny, společné známé, trapné příhody. Smích, lehkost, teplo – to vše se vrátilo, jako by ty roky odloučení neexistovaly. A pak Martin najednou položil otázku:
„Poslyš, proč jsi vlastně šla na rande?“
Jana ztuhla. Nejprve chtěla zalhat. Ale něco v jeho hlase ji donutilo být upřímná.
„Manžel mě opustil. Včera. Prostě si sbalil věci a odešel. Řekl, že má jinou. Já… já nevím, jak dál žít.“
Martin sklopil oči, pak jí jemně vzal ruku:
„Nejsi sama, Jani. A upřímně? Jsem rád, že jsem dnes u tohoto stolu potkal právě tebe.“
Jana se poprvé za celý den necítila opuštěná – ale potřebná. Něčím, kdo není neviditelný. Koho si váží.
Ale Martin zůstal zdrženlivý:
„Nekazme tenhle večer. Zavolám ti taxík. A o víkendu se znovu potkáme. Prostě jako dva staří přátelé.“
Probudila se doma. V křesle spala Zuzana.
„Ty jsi tu seděla celou noc?“ zeptala se Jana, mhouříc oči proti slunci.
„Jo. A mohla bys říct děkuju, mimochodem,“ zívla přítelkyně. „No, jak to šlo?“
„Potkala jsem Martina,“ zašeptala Jana.
„Toho tvého?! Co se do tebe před lety málem zamiloval?!“
Jana přikývla. Ale nestihly to probrat – někdo zaklepal na dveře. Zuzana šla otevřít, zatímco Jana, tušíc, že je něco špatně, se vrhla do koupelny.
„Jani! Návštěva,“ zavolala Zuzana s ironií.
„Kdo?…“
Na prahu stál… její manžel.
„Janinko, odpusť mi… Jsem idiot, udělal jsem chybu…“
„Ty? Chybu? To když jsi jel s jinou k moři a dal jsi to na story? Nebo když jsi byl ‚u kamaráda‘ přes noc?“
„Nikoho jsem nemiloval, jen tebe… Kvůli dětem…“
„Netahej do toho děti!“ ostře ho přerušila Jana. „A víš co? Včera jsem byla na rande. S Martinem. Měli jsme krásný večer. A i když mezi námi nic nebylo, pochopila jsem jedno: ty už pro mě nic neznamenáš.“
Manžel zůstal jako opařený.
„Takže teď jsi s ním?!“
„A ty s kým jsi byl, když jsi mě zradil?! Jsme vyrovnaní.“
Zbledl a vyletěl z bytu. A ona… se zhluboka nadechla. Svobodně. Jako by jí spadl balvan ze srdce.
Ten sameVečer už volala Martinovi, aby si konečně vyšli na tu procházku po Vltavě, kterou slíbil.