*Do deníku*
Stálo to za to? Po třiceti letech se mi otec vrátil… a hned skončil v nemocnici.
Petr přijel z práce domů. Zaparkoval na sídlišti v Brně, otevřel kufr, vytáhl dva těžké nákupní tašky a zamířil k paneláku. Právě chtěl zmáčknout číslo na domofonu, když uslyšel, jak ho někdo volá.
„Petře? To jsi ty?!“
Otočil se. Na lavičce seděl starý muž – zanedbaný, v ošuntělé bundě, se šedivou rozcuchanou bradou a vyhaslým pohledem. Vypadal jako bezdomovec. Petr se zamračil.
„Promiňte, na mě voláte?“
„Petře… Jsem Viktor. Tvůj otec. Neznal bys mě?“
Petr ucouvl, jako by dostal ránu. Otec. Ten samý, který je s matkou opustil před téměř třiceti lety, když mu bylo devět. A teď tady seděl, jako by se nic nestalo.
„Tvoji adresu mi řekla Libuše, kamarádka tvojí zesnulé matky… Pověděla mi, že Alena zemřela. Já to nevěděl. Vůbec nic. Bože, jak musela trpět, a já byl někde jinde…“
„Kde jsi byl?“ přerušil ho Petr rozhořčeně. „Kde jsi byl, když maminka plakala noci? Když jsem jí vařil čaj, protože jsi zase odešel ‚na párty‘? Když jsi na ni zvedl ruku? A na mě taky! Zapomněl jsi? Já ne!“
„Synku, co teď vzpomínat? S Janou to pak taky nebylo lehké. Nejprve bylo veselo – pili jsme, radovala se, že jsem odešel. Pak… všechno se změnilo. Peníze, hádky. Děti jsme neměli. A její dcera mě vyhodila na ulici. A je to. Teď jsem nikdo. Pamatuješ, jak jsem tě vozil do parku? Jak jsem ti kupoval limonádu?“
„To jako vážně?! Myslíš, že jedna limonáda vše smaže? Zapomněl jsi, jak jsi nám sebral poslední peníze ze skříně, než jsi odešel? Žes mámině tváři plivl, když sis šel za ‚lepším životem‘? Zapomněl?! Já ne!“
Ostrým pohybem se otočil a vešel do domu, nechal otce na lavičce. Celý se třásl vztekem. Doma ho čekala manželka – Markéta.
„Co se děje? Vypadáš jako přízrak…“
„Můj otec. Přišel. Objevil se. Seděl u vchodu – špinavý, otrhaný. Říkal, že nemá nikoho a prosí o pomoc. Třicet let mlčel, a teď si vzpomněl, že má syna!“
„Možná bys s ním aspoň promluvil…“
„On mi není nic! Ani kapka soucitu!“
Markéta mlčela. Petr odešel do ložnice, ale spát nemohl. Vzpomínal na dětský křik, máminy slzy, na večer, kdy otec vytáhl kufr a zabouchnul za sebou dveře…
O tři dny později čekal otec znovu. Pokorně, s nadějí.
„Synku… Chápu to. Ale ty jsi teď někdo, máš život… Nemohl bych aspoň na chvíli…“
„A kde jsi byl, když mi chyběly školní boty?! Kde jsi byl, když maminka stonala?! Tehdy mi nikdo nepomohl. A já ti nic nedlužím. Zmiz!“
Otec sklopil oči, neřekl už ani slovo.
Následující ráno někdo zaklepal na dveře. Mladá dívka v bílém plášti:
„Dobrý den, jste Petr? Váš otec je u nás v nemocnici. Zmlátili ho, prý se na ulici s někým pohádal. Chtěl vám to říct. Nemá už nikoho jiného…“
„A co jako? Já nejsem jeho rodina. On mi není nic!“
„Ale… říkal, že má syna, kterého miluje… Promiňte.“
A už ve dveřích dodala:
„Je v nemocnici na Špilberku, třetí oddělení…“
Markéta vše slyšela.
„Petře… Možná bychom zašli? Jen se podívat…“
Za hodinu stáli v nemocnici. Tašky s jídlem, čisté oblečení. Lékař je přivítal:
„Stav je vážný. Játra. Dlouho pil, vše zanedbané. Zbývá mu málo času…“
Na pokoji se otec na Petra podíval – a oči se mu zalily slzami.
„Přišel jsi… Věděl jsem. To je Markéta? Moje snacha… Máte dceru? Aspoň jednou bych ji viděl…“
Za pár dní přišli s dcerkou. Stařec na ni hleděl jako na zázrak. Hladil ji po ruce, plakal.
„Bože… Jsi kopie babičky. Tak krásná… Žij šťastně, vnučko…“
Čtvrtý den zavolal Petra k sobě.
„Promiň mi, synku… Za všechno. Že jsem tě nemiloval. Že jsem tvoji matku trápil. Promiň…“
Petr mu sevřel ruku. Pevně. Beze slov. Byl to jediný způsob, jak říct: „OdpusA když se o měsíc později díval na jejich společný hrob, uvědomil si, že smíření přichází i bez omluv.