„Hostům se těšíme dvakrát“: Jak můj bratr Petr proměnil víkend ve zkoušku trpělivosti
„Jirko, ty přece víš, že o víkendu přijede tvůj bratr s manželkou?“ připomněla mi Lenka, moje žena, zatímco stála u plotny s hrncem v ruce.
„Vím. Samozřejmě vím,“ zamumlal jsem, i když jsem na to před chvílí úplně zapomněl. Žilo se mi prostě příliš dobře bez neustálých připomínek na Petra.
Každé léto k nám do domu pod Berounem přijel s manželkou na „odpočinek“ – jenže odpočinuli jsme si od toho my s Lení až do konce týdne. Přivážel s sebou… ne tolik manželku, jako spíš pocit, že jste na vlastní oslavě, kde musíte ještě navíc vařit a bavit hosty.
Přijeli o tři hodiny dřív, než jsme se domluvili. Už u vrat se ozval jeho hlas:
„To je vedro, Jirko! Chata máš skvělou! Pověsím si tady ponožky, ať vyvětrají.“
Sundal si ponožky a pověsil je přímo na opěradlo zahradní židle. Lenka vytřeštila oči. Já si povzdechl.
„Oběd už je?“ začal bratr hned.
„Vždyť jsme sotva posnídali,“ odpověděl jsem.
„No nic, my s Aničkou jsme přivezli něco na zub! Podívej – větrníky, sleva, protože končí trvanlivost zítra! A meloun – za půl ceny! Uvař čajík!“
Zatímco jsem si myl ruce, už chroupal meloun a mlaskal. Šťáva mu stékala po bradě, utíral si ji rukou. Lenka zůstala stát jako opařená.
„Tak my půjdeme do našeho pokoje, odpočineme si, jako minule, jo?“ a ani nečekal na odpověď, zamířil do ložnice. Do naší ložnice. Do té manželské.
Jen jsem se podíval na Lenku.
„No vždyť sám říkáš, že má problémy se zády a u nás je dobrá matrace…“ zašeptala.
„Jirko, vydržme to, jsou to jen dva dny,“ dodala, když viděla můj výraz.
V tu chvíli jsem pochopil: to budou nejdelší dva dny mého života.
Večer přijela naše dcera Tereza s manželem Jakubem a dětmi. Kluci, Honza a Tomáš, radostně pobíhali po domě, ukazovali batohy s hračkami a zásobami na vlak – ráno měli odjet na tábor.
Oběd se protáhl do večera: Jakub fušoval do auta, Petr s Aničkou tvrdě spali, zatímco my čekali. Chvíli to vypadalo normálně: grilování, smích, děti. Dokud se to nestalo.
„Terezo, neviděla jsi klíče od auta? Vždyť jsem je položil sem, na stůl…“ znepokojeně řekl Jakub, prohledávaje kapsy. „Bez nich nepojedeme a vlak je za dvě hodiny.“
Nastala panika. Prohledali jsme celý dům, dokonce i lednici odsunuli. Děti málem brečely. Jen jeden člověk zůstával klidný: Petr, který dopíjel pivo a dojídal klobásu.
„Vy tady máte vždycky takovou zábavu?“ zašklebil se. „Dobře, že my s Aničkou nemáme vnoučata – zbláznili bychom se!“
Lenka skousla ret a Tereza ke mě přistoupila a zašeptala:
„Tati, můžu zmáčknout tlačítko na klíčence? Když jsou poblíž, pípa zabzučí.“
Jakub vyšel k autu a my v domě ztichli. A pak to přišlo: tiché pípnutí. Odněkud z gauče. Ne – z křesla. Ne – z Petrovy brašny.
„Strejdo Petře, to je tvoje taška?“ zeptala se Tereza.
„No moje, a co?“
„Ten zvuk vychází odtud… Můžu se podívat?“
„Ale holka, jak by se tam dostaly?“ zachechtal se.
Tereza to nevydržela – rozepnula zip a vytáhla klíče. Naše. S klíčenkou.
„Jakube! Našly se! Rychle, do auta!“
Vyběhli ven. Otočil jsem se k bratrovi:
„Jak se tam ty klíče dostaly?“
„No, Jirko, kdo ví… Asi si je Anička spletla, myslela, že jsou moje,“ a podíval se na manželku.
„Přesně tak! Viděla jsem je ležet, tak jsem si řekla, že je ztratili, a dala k těm Petrovi. Je to snad důvod k hysterii?“
Po jejich odjezdu jsme seděli s Lení na verandě.
„Viděla jsi, jak odešli? Ani se pořádně nerozloučili…“
„Jirko… Vždyť je to tvůj bratr. Vždycky byl takový. Pamatuješ, jak tě jako dítě chránil před tátou?“
Povzdechl jsem si. Pamatoval. Ale teď byl dospělý muž, který jedl cizí salám, spal v cizí posteli a schovával klíče od cizího auta.
Ráno se probudil brzy, jako vždy.
„My s Aničkou jsme už posnídali! Dojeli ten salám a sýr, co byl v lednici. To je u vás jako v lázních! Škoda odjíždět…“
Když se za jejich autem zavřela vrata, Lenka si sedla na schody a řekla:
„Hostům, Jirko, se těšíme dvakrát. Poprvé, když přijdou. A podruhé, když odjedou.“
Přikývl jsem. A poprvé za ty dva dny – jsem se usmál.