V malé vesnici na jihu Čech, kde život plyne pomalu a staré dřevěné domy skrývají rodinná tajemství, panoval stereotyp: matka se musí obětovat pro děti a zapomenout na vlastní sny. Ale Alena, matka dvou dospělých dcer, tuto dogmu odmítla. Její rozhodnutí přijmout dědictví po sestře změnilo její život a vyvolalo vlnu rozhořčení u těch, kteří ji znali jen jako obětavou stín.
Alena se provdala jako mladá dívka, plná nadějí. Porodila dvě dcery, Janu a Ludmilu, ale štěstí netrvalo dlouho. Muž, který se ukázal jako ničema, zmizel tři roky po narození mladší dcery, Ludmily, a nechal Alenu samotnou s dvěma malými dětmi. Vychovávat je bez pomoci bylo peklo. Odříkala si vše, dřela do úmoru, jen aby dcery měly aspoň něco. Ale některé věci – třeba vlastní bydlení – vyřešit nedokázala.
Rodina žila v maličkém domku na okraji vesnice, se zahrádkou, která je v těžkých časech živila. Dcery vyrostly, vdaly se a odjely do města, kde si pronajímaly byty. Alena zůstala sama. Zdraví ji zradilo, a tak šla do důchodu dřív. Tehdy její starší sestra, Hana, vážně onemocněla. Alena bez rozmýšlení za ní odjela do města, do prostorného bytu v centru. To, co tam uviděla, ji šokovalo.
Hana, bez rodinných závazků, žila jen pro sebe. Peníze utrácela za cestování, divadla, módní oblečení, bez starosti o zítřek. Dokonce i k sestře se chovala s lehkým pohrdáním: „Pokud se o mě nebudeš starat, Alenko, najdu si jinou. Ale pak ten byt nedostaneš.“ Alena byla takovým sobectvím zděšená, ale postupně, když s Hanou žila, začala chápat její filozofii. Když sestra zemřela a odkázala jí byt, Alena jako by procitla. Poprvé se zamyslela: co kdyby žila i pro sebe?
Zůstala v městském bytě, obklopená hukotem ulic a září výloh. Poprvé po desetiletích cítila, že žije. Chodila na výstavy, procházela se parky, dokonce se přihlásila na taneční kurzy. Ale její štěstí bylo trnem v oku jejích dcer.
Jana a Ludmila byly zvyklé, že matka vždycky upřednostnila jejich potřeby před svými. Jana, která s manželem splácela hypotéku, počítala, že Alena prodá dědictví a dá jí část peněz, aby jim ulehčila. Ludmila, která čekala třetí dítě a bydlela v pronájmu, snila o koupi malého bytu za tytéž peníze. Dcerám už všechno sedělo – jenže se matky neptaly. Alena však prodat odmítla. Rozhodla se zůstat ve městě a žít život, na který si nikdy netroufla pomyslet.
„Už se nechci obětovat,“ řekla dcerám, když přijely žádat vysvětlení. „Chci konečně žít pro sebe.“
Dcery zuřily. Nazývaly ji sobeckou, vyčítaly jí nevděk. „Celý život jsi byla jen pro nás, a teď nás odkoplaš kvůli svým rozmarům!“ křičela Jana. Ludmila, utírajíc si slzy, dodala: „Jak můžeš myslet jen na sebe, když já mám děti a my bydlíme v garsonce?“
Alena mlčela, ale srdce se jí svíralo. Vzpomínala, jak si odepírala jídlo, aby dcery mohly jít do školy v nových šatech, jak noc co noc šila, aby získala aspoň pár korun navíc. A teď ji obviňovaly ze zrady. Nejhorší bylo, že jí ani nepomáhaly pečovat o Hanu. Objevily se až po tetině smrti, když ucítily peníze.
„Jak můžeš zapomenout na nás a vnoučata? Jak si troufáš užívat si město?“ hodila jí Jana do tváře, než odešla a práskla dveřmi.
Ludmila přestala volat. Dcery matku vymazaly ze svého života, označujíce ji za „samolibou“. Alena zůstala sama, ale nelitovala. Poprvé se cítila svobodná. Procházela se po nábřeží, popíjela kávu v útulných kavárnách, usmívala se na cizí lidi. Její oči, kdysi vyhaslé únavou, teď zářily životem.
Může ji někdo vinit? Dcerám dala vše, co mohla, ale nakonec si vybrala sebe. Dcery, zvyklé na její oběti, nedokázaly přijmout, že má právo na štěstí. Kdo je tu sobec – matka, která se rozhodla žít svůj život, nebo dcery, které po ní chtějí další oběti? Alena znala odpověď, ale to její bolest nerozptýlilo. Jen doufala, že jednou dcery pochopí – i matka má právo na vlastní srdce.