Syn nepřijel k nám: snacha zakázala, prohlásila, že pořád něco chceme
V malé vesnici na severu Čech, kde zimní vítr fičí kolem starých dřevěných chalup, čekali marně na svého syna Alena s manželem. Jejich naděje se rozplývaly a srdce svíralo hořkostí.
„Vypadá to, že nepřijede,“ povzdechla si Alena a pohlédla na manžela, Jana. „Už jsme si zvykli, ani se nezlobíme.“
„Co se stalo tentokrát? Snacha ho zvolna zase nepustila?“ zamračil se Jan. „Vy dvě jste si nikdy nerozuměly.“
„Možná,“ přikývla Alena, hlas se jí třásl. „Ale Petr často nic takového neříkal. Dřív jezdil častěji, ale teď… Jeho žena vždycky něco vymyslí. Asi si budeme muset najmout řemeslníky na opravu střechy. Syn si pro nás ani den nevymezí.“
Alena mluvila o svém čtyřicetiletém synovi Petru s hořkostí. Před dvanácti lety odešel do města, opustil rodnou vesnici. Petr je automechanik, dřív všechno dělal sám, teď už jen dohlíží. V Brně se oženil s Danou a koupili si byt.
„Sám si dělal rekonstrukci,“ vzpomínala Alena. „A Dana jen ukazovala, co a jak. Vzali se pozdě, jí bylo přes třicet. Nikdy předtím nebyla vdaná, a já už vím proč – s takovou povahou by se nikdo nesnesl. Od prvního pohledu jsme si nepadly do oka.“
„Není divu, že tak dlouho zůstala sama,“ dodal Jan. „Pamatuju, jak ses s ní snažila mluvit. Byla to pohroma. Co v ní Petr vůbec našel?“
Dana téměř nekomunikovala s manželovými rodiči. Jen jednou za rok Petroví dovolila přijet na návštěvu. Tentokrát Aleně slíbil, že si v květnu vezme dovolenou, aby jim opravil zatékající střechu. Jak se ale ukázalo, Dana měla jiné plány, které všechny naděje zmařily.
„Dana čeká dítě,“ pronesla Alena trpce. „Zakázala mu odjet a nechat ji samotnou. I když je to dospělá žena, pracuje jako zdravotní sestra – co se jí má stát? Už dva týdny před dovolenou na něj dorážela, i když lístky byly koupené.“
„Proč to dělá?“ zeptal se Jan, i když odpověď už znal.
„Nejdřív tvrdila, že se bojí být o samotě, ale pak…“ Alena se odmlčela, oči jí zalily slzy.
„Co pak? Snad ho nevodí za ruku do práce? Má přece vlastní rodiče, kteří by za ni skočili!“ rozhořčil se Jan.
„Myslím, že ji její rodiče navádějí,“ pokračovala Alena. „Říkali jí, že muže nesmí pouštět samotného k jeho rodině. Měli zetě, který jezdil za rodiči, a pak se rozvedl. Teď jejich mladší dcera bydlí s nimi. A tak Danu straší, že Petr je stejný.“
„To se přece nedá házet všechny do jednoho pytle!“ vybuchl Jan. „Petr nikdy nedal důvod k takovým obavám. A Dana by mohla jet s ním. V čem je problém?“
„Přijet?“ hořce se pousmála Alena. „To by nikdy neudělala. Vždyť víš, jak nás nenávidí. Zkoušela jsem s ní mluvit, ale marně.“
Alena si vzpomněla, jak Jan jednou Daně zavolal, aby spor urovnal. Jenže hovor dopadl katastrofálně.
„Co řekla?“ zeptal se, i když tušil odpověď.
„Že pořád něco chceme, že Petr odvádíme od rodiny,“ hlas se jí třásl. „Že už je unavená z toho, jak proti nám stojí. Prý má manžel myslet na ženu a dítě, ne na rozmary rodičů. Jestli si vzal dovolenou, má být s rodinou. A ještě prohlásila, že náš dům jí nikdy nezajímal!“
„To je ale snacha!“ zaječel Jan a sevřel pěsti. „A Petr co na to?“
„Omlouval se ti, ale my přece víme, že za to nemůže,“ vzdáleně povzdechla Alena. „Asi odložil cestu, aby ji nerozčiloval. Bojí se o dítě, o ni.“
Jan to už nevydržel. Vztekem bez sebe zavolal synovi a vychrlil všechno, co v něm dusilo.
„Ach jo!“ řval do telefonu. „Už tě nečekám! Najmu si řemeslníky a ty si pod pantoflem své ženy sedni!“
Alena mlčela, ale srdce se jí svíralo bolestí. Rozuměla manželovi, ale slova, že „žen může být víc, ale rodiče jsou jen jedni“, ji řezala jako nůž. Petr byl jediným synem, jejich pýchou, a teď mezi nimi vyrostla zeď, kterou postavila snacha. Dana ho držela na krátkém vodítku a on se z bázně před jejími scénami podřizoval.
Alena hleděla na starou střechu, která při každém dešti propouštěla vodu, a cítila, jak naděje odtéká s kapkami pryč. S Janem celý život pracovali, aby dali synovi to nejlepší, a teď museli najmout cizí lidi, aby jim opravili dům. Hořkost ji dusila, ale nejhorší byla představa, že syn se vzdaluje čím dál víc. Dana dávala jasně najevo: její rodina je ona a dítě, zatímco manželovi rodiče jsou jen přítěž.
Alena nevěděla, jak syna vrátit. Snila o tom, že přijede, objal ji jako malého kluka a společně by opravili střechu, smáli se starým historkám. Místo toho se jí dostalo jen chladného mlčení a výčitek. Rodina, kterou s láskou budovali, se rozpadala, a Alena se bála, že tah roztržka už nikdy nezacelí.