Někdy se zdá, že moje máma nemá srdce, ale nekonečný oceán trpělivosti. Před pěti lety se otec zachoval tak hanebně, že o tom dodnes nemluvím bez zloby. A ona? Klidně se usmívá a říká: „Co bylo, to se stalo. Přišel, litoval, poprosil o odpuštění… Chce se vrátit, zase žít spolu…“
Ale já a bratr jsme kategoricky proti. Protože si všechno pamatujeme. A zapomenout na takové věci by znamenalo zradit sami sebe. Téměř čtyřicet let byli spolu. Prošli cestu od studentského bytu k velkému domu na venkově. Nejdřív malá garsonka, pak dvougarsonka, třípokojový byt, a nakonec luxusní čtyřpokojový byt, a později dům u Prahy. Otec žil rád na vysoké noze. Nové cizí auto každé dva roky, opravy „jako mají všichni“, kvalitní spotřebiče.
A ještě měl rád svou sekretářku. Doslova – neustále jí koukal pod sukni. A jednou mu oznámila, že čeká dítě. Potrat už byl pozdě. A otec se rozhodl: „Miluju ji, půjdu budovat novou rodinu!“ Kdyby jen sebral věci a odešel – to by bylo něco jiného. Ale ne. Začal si rozdělovat majetek, jako bychom pro něj byli cizí. Pořád se ptal: „Nedal jsem si málo?“
Já jsem tou dobou už byla vdaná a žili jsme s manželem sami. Bratr ale bydlel s mámou. On měl dostat byt ke svatbě, otec to slíbil. Ale po skandálu zůstaly jen sliby. Byt nedal. Vzal si pro sebe dům, garáž, auto, a ještě vynosil z bytu všechno, co považoval za „své“. Dokonce mámě zablokoval přístup k účtu, prý že peníze teď potřebuje jeho „nová“ rodina.
Pak pár měsíců chodil k nám jako do práce – jednou pro oblíbenou stoličku, podruhé pro sadu skleniček. Až když bratr vyměnil zámek, přestal. Tehdy jsme se s mámou rozhodli vyměnit byt, aby bratr s manželkou měli vlastní. Na svatbu otce nepozvali – a on netrval na tom. Po jeho odchodu se finanční situace zhoršila, ale zvládli jsme to.
Máma se vrátila do staré práce – zkušenou účetní tam přivítali s otevřenou náručí. Já i bratr jsme si přilepšili, a postupně se všechno srovnalo. Ale otci se tak nedařilo. Zdraví ho zradilo, mladá žena, které tak věřil, ho vyhodila. Tentokrát si ani nerozdělovali majetek – nechal jí dům, sobě vzal jen auto a přestěhoval se do hotelu.
A začalo to… Volal mámě, uplakané rozhovory: „Odpusť, byl jsem hlupák… Vraťme vše zpět…“ A víte co? Ona ho poslechla! Přišla za námi s bratrem a povídá: „Váš táta se s vámi chce usmířit… Co když mu dáme šanci?“
Málem nám vypadly čelisti. Řekli jsme jí nahlas: jestli ho přijmeš, přestaneme do toho domu chodit. Milujeme tě, vždy tě budeme podporovat, ale vrátit se k zrádci – to není odpuštění, to je pohrdání sebou samou.
A o „tatínkovi“ už nechceme mluvit. Protože ten, kdo opustí rodinu pro přelud štěstí, nemá právo znovu si říkat otec.
Někdy je odpuštění jen jiné jméno pro zapomnění – ale na některé rány se zapomínat nemá.