Od malička jsem byla vychovávána jako princezna z křišťálového zámku. Všechno nejlepší bylo pro mě — ty nejlepší školy, soukromí učitelé, cesty do zahraničí. Maminka často říkávala: „Zasloužíš si jen to nejlepší, nesmíš spokojit se s málem.“ Otec jen tiše přikyvoval — byla jsem jeho jediná dcera. Ale když přišlo na osobní štěstí, všechno se pokazilo.
Svého „prince“ jsem nenašla hned. Předcházelo tomu mnoho zklamání, prchavých románků a prázdných slibů. Když se však objevil Karel, myslela jsem si, že láska má právě takovou podobu. Byl galantní, pozorný, starostlivý do posledního detailu. Nosil květiny bez důvodu, předčítal mi básně, dotýkal se mých rukou jako vzácných relikvií. Kamarádky záviděly. Všechny — kromě Jitky.
„Jsi si jistá, že tě miluje, a ne jen otcovy peníze?“ ptala se pochybovačně.
Smála jsem se. Karlovi jsem věřila jako sama sobě. Milovala jsem ho tak, až se mi třásly ruce. Vzali jsme se skromně, z lásky, bez okázalé hostiny. Rodiče nám darovali byt v novostavbě, pětadvacáté patro s výhledem, který bere dech. A Karel se díky otci brzy stal zástupcem ředitele v rodinné firmě. Musím uznat, že pracoval poctivě, bez lenosti. Otec dokonce říkal, že mu jednou předá podnik.
Vypadali jsme jako dokonalý pár. Alespoň to tak všem připadalo. Po letech jsme začali mluvit o dětech. Rodiče toužili po vnoučatech. S Karlem jsme se rozhodli, že je čas. Jenže početí se nedařilo. Měsíce čekání, zklamání, slz. Lékaři zjistili, že problém je ve mně. Absolvovala jsem léčbu, hormony, snažila se udržet naději. Pak jsme zkusili umělé oplodnění. Po několika neúspěšných pokusech jsem byla vyčerpaná, podrážděná, uzavřená do sebe. Ale Karel byl vždy nablízku. Alespoň jsem si to myslela.
Blížily se mé třicáté narozeniny. Rodiče trvali na oslavě — s hudbou, hosty a bohatou tabulí. Chtěli mi vrátit úsměv. Snažila jsem se tvářit vesele, i když uvnitř bylo všechno rozbité. Uprostřed večera mi zazvonil telefon. Odešla jsem do vedlejší místnosti. V obýváku zněl smích a hudba, ale v telefonu byl cizí ženský hlas. Chladný. Jistý.
„Promiňte, že vás ruším,“ řekla. „Vím, že vám teď není lehko, ale jako žena mi snad porozumíte. S Karlem jsme už delší dobu spolu. A čekám s ním dítě. Vyprávěl, že vy s tím máte potíže. Prosím, pusťte ho. Potřebuje syna. A mé dítě potřebuje otce.“
Poslouchala jsem a nedýchala. V hlavě mi zvonilo, místnost se před očima rozmazávala. Chtělo se mi utéct, křičet, schovat se, zmizet. V tu chvíli mi došlo, kde byl všechny ty večery, kdy tvrdil, že je s kamarády, u matky nebo na jednání. Proč byl najednou tak odtažitý, hrubší, mlčenlivý.
Osušila jsem slzy, zhluboka se nadechla a vrátila se ke stolu. Usmívala jsem se. Smích mi uvázl v krku, oči pálily, ale vydržela jsem to. Když hosté odešli, zůstali jen rodiče. Tehdy jsem pronesla:
„Tati, mami… Karel mi byl nevěrný. A ta žena čeká jeho dítě.“
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Otec vstal, pomalu došel k němu a hlubokým hlasem řekl:
„Už pro mě nejsi rodina. Vypadni z mého domu.“
Maminka mě odvezla domů. Chtěla zůstat, ale poprosila jsem ji, ať jde. Potřebovala jsem být sama. V noci se Karel vrátil. Stál v předsíni jako zbičovaný pes. Prosil o odpuštění. Tvrdil, že ji nemiluje. Že to byla náhoda. Že ho možná očarovala. Mlčela jsem. Nechala ho přespat. Ne z lítosti — jen proto, že jsem byla příliš vyčerpaná, než abych ho vyhodila.
Ráno znovu prosil. Chtěl, abych promluvila s otcem. Abych řekla, že je vše v pořádku. Dívala jsem se na něj a viděla cizího člověka. Láska byla pryč. Spolu s důvěrou.
Odešel. Ta žena, jak tvrdil, měla brzy rodit. Nevěděla jsem, zda mluví pravdu, nebo mě jen manipuluje. Ale věděla jsem jedno — dítě, po kterém jsem tak toužila, jsem stále neměla. A on ho mít bude. Ale ne se mnou.
Teď stojím před volbou: nechat ho jít, nebo bojovat? Ale proč bojovat, když mě zradil? Život bez něj je děsivý. Ale žít s ním už nemůžu.