Ten večer by mi srdce málem vyskočilo z hrudi, kdybych se nezakousla do rtu. Pamatuju si to přesně — telefonát od syna: “Mámo, za chvíli přijedeme s Terezkou (jméno změněno). Na návštěvu.” Zněl šťastně a sebejistě, jako když člověk udělá rozhodnutí, na který dlouho čekal. S manželem jsme se na sebe podívali a zaradovali se: “Konečně! Honza se usadí, vezme si holku. Už aby to bylo!”
Honza byl vždycky trochu svéhlavý. Odmalička samostatný, ale paličatý. Po škole šel na vojnu, a pak najednou: “Jedu do hor. Pracovat. Vydělám si.” My s tatínkem jsme zůstali v šoku, ale nebránili jsme mu. Odjel — a začal vozit domů dárky: sýry z pastvin, uzené srnčí, borůvky. Vyprávěl, jak mu tam dobře, příroda drsná, ale krásná, lidi upřímní.
A teď se chystal oženit. Prostřeli jsme stůl, připravili chleba se solí, oblékli se nedělně a čekali. Zvoněk u dveří. Šla jsem otevřít. A v ten moment… málem mi vyletěl dech.
Na prahu stála žena. Vlastně nejdřív jsem viděla jen obrovský kožich z ovčí vlny, a za ním — tři děti a samotný Honza. Kožich vešel dovnitř, svlékl se — a z něj vylezla drobná, nevelká dívka s hustými černými vlasy a pronikavýma očima jako sokol. Honza představil:
“To je Adélka. Moje nastávající.”
Vnitřně jsem se zhroutila. Dívka mlčky kývla, děti bez pozvání hned sedly na zem. Jedno začalo sundávat boty, druhé lezlo na parapet. To nejmenší Adélka šikovně přivázala šátkem k noze stolu, aby neuteklo. Všechno se odehrávalo v tichu a vůních — jako by celé Beskydy vtrhly do našeho bytu v Brně.
Vešli jsme do obýváku. Natáhla jsem bílý ubrus, prostřela. A Adélka rukama (!) začala nandávat jídlo dětem. Sama jedla vidličkou, ale dlabala jí přímo u pusy. Mluvila stroze.
“To jsou vaše děti?” zeptal se manžel, pozoruje tu trojici na zemi.
“Moje,” odpověděla bez výrazu.
Vyměnili jsme s Honzovým otcem pohled. To jako teď bude naše rodina?
“Honzo, synku, kde jste se poznali?” zeptala jsem se, hlas se mi zlomil.
“V horách, mami. Umí nádherně zpívat. To bys slyšela!” odpověděl nadšeně, jako bych ho nepoznala.
“A kde budete bydlet?” vložil se manžel.
“V salaši se dá,” pokrčil rameny Honza.
To mě dorazilo. Vyšla jsem do kuchyně, manžel za mnou. Koukali jsme na sebe jako vyorané myši.
“Co budeme dělat?”
“Nevím,” odpověděl bezradně.
Vrátili jsme se. Manžel přistoupil k synovi a bez pohledu do očí mu podal peníze:
“Tady máš na hotel. Promiň, ale u nás zůstat nemůžete.”
Honza povzdechl:
“Vždycky jste říkali — hlavně ať se ožení, přijmete kohokoli. Tak jsem ji přivedl.”
Odešli. S dětmi. S kožichem. S tou vůní.
Uběhlo asi čtyřicet minut. Zase zazvonilo. Přistoupila jsem ke dveřím. Stáli tam znovu. Ale tentokrát jiní. Adélka už bez kožichu, v obyčejné bundě, vlasy stažené v culík, oči hravé.
“Dobrý den,” řekla slušně. “Omlouváme se.”
“Nechápu,” zamumlala jsem, couvla stranou.
Honza s úsměvem postoupil dopředu:
“Mámo, vždyť jste pořád říkali: jen ať se ožení, jen ať se ožení. A já — ještě nechci. Prozatím. Tohle je Adélka, moje kamarádka. Chtěli jsme vás postrašit. Je z Valašska, přijela na návštěvu se synovci. Neměli kde bydlet. Tak mě napadlo — co kdybychom zahráli scénku?”
Sedla jsem si rovnou na chodbě na stoličku. Nohy se mi podlomily.
“Synku, dělej si, co chceš, ale už nás takhle neděs. Málem jsem dostala mrtvici!” vydechla jsem.
Vrátili jsme se ke stolu. Adélka, teď úplně jiná, pomáhala v kuchyni. Děti seděly a smály se. A my s manžA pak jsme se všichni zasmáli, protože nakonec to byl jen další Honzův lumpácký nápad, který nás přivedl k sobě blíž.