Život může být někdy pěkná čmuchalovská – zvlášť když se nepřítel v domácnosti ukáže být ne cizí člověk, ale tchýně s úsměvem až na uších a krabičkou podezřelých karbanátků. Jmenuji se Lucie, jsem vdaná dva roky a jak se říká – všechno bylo mezi námi a manželem v pohodě… dokud jeho maminka nezačala „hřát náš krb“ až příliš často. A to s takovou vervou, že i pošťák chodil kolem méně než ona.
Stála jsem v kuchyni a prohrabávala se spíží, když vtom zazvonil zvonek. Otevřu. Kdo jiný než Věra Jaroslavovna, moje tchýně.
„Halo, Luci, přinesla jsem něco k snědku! Kapří karbanátky! Čerstvé!“ podává mi plastovou krabičku s nadšením.
Vzdychnu si. Odmala nesnášíme ryby. Ve školce mě jimi krmili, dokud jsem neomdlela, a manžel zase vyrůstal u otce rybáře – po letech štik a kaprů by už radši jedl vlastní boty. Říkali jsme jí to. Opakovaně. Ale tchýně to prostě ignorovala.
„Věrko Jaroslavovno, my přece ryby nejíme… Vy to víte.“
„Ale nevyhazovat přece dobré jídlo! Co kdyby se vám náhodou zachvědlo? Někomu přece uděláte radost!“ bránila se.
Ale problém nebyl jen v těch prokletých karbanátcích. Chodila k nám čím dál častěji. Bez zavolání. Bez zaklepání duše. Vpadla dovnitř jako na vlastní pěst a začala provádět své „inspekce“:
„Jé, to je nějaký nový sýr? Ten jsem ještě neochutnala, ulomím si kousek. A trochu šunky si taky vezmu, stejně půjdeš do obchodu. A já vám mezitím přinesla kapříka – rozdělit se přece musíme!“
S každou návštěvou její choutky rostly. A jednoho dne nepřišla sama, ale s kamarádkou. Bez ohlášení. Bez dovolení.
„Byly jsme u lékaře – a rozhodly jsme se, že se zastavíme na kafíčko. Uvaříš něco?“
Zatímco jsem zkopalněla ve dveřích, tchýně už si vesele prohrabávala lednici, vytahovala zavařeniny, sýr, sušenky, a její přítelkyně si zatím pohodlně sedala ke stolu.
Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním bytě. Manžel jen krčil rameny – „Maminka je prostě hodná.“ Hodná? Viděla jsem, jak si pod kabát strčila naši černou kávu. To už nebyla pomoc ani péče – to byla čistokrevná invaze.
A tak jsem vymyslela plán. Jemný, ale účinný. Druhý den jsem vzala kamarádku Janu, koupily jsme nejpálivější thajské s fazolemi, které jsme našly, a bez varování jsme zaťukaly Věře Jaroslavovně na dveře.
„Dobrý den, zrovna jsme šly kolem a napadlo nás se zastavit! Přinesly jsme vám thajské – ochutnejte!“ usmívám se a tlačím jí krabičku do rukou.
Tchýně zbledla. Thajské nesnáší. Jednou to zkusila a od té doby tomu říká „pálivá tráva se šikmýma očima“.
„Jen se usaďte, já si mezitím najdu něco dobrého ve vaší spíži,“ říkám a mířím k její lednici.
Vytahuji svíčkovou, bramborový salát, bábovku – všechno servíruji na stůl. Jana se už chechtá.
„Věrko Jaroslavovno, vy nám nevadíte? Vždyť já vám přinesla thajské, je přece fájn se rozdělit!“ hraju si na nevinnou.
Tchýně seděla jako opařená. Nemohla najít slova. Bylo jasné, že pochopila. Pochopila, jaké to je, když ti někdo dělá doma bordel bez pozvání.
Odešly jsme s díky za „přátelské přijetí“ a slibem, že se zase brzy stavíme.
Od té doby je všechno jinak. Tchýně volá dopředu, její návštěvy jsou vzácné a skromné. Dokonce začala nosit to, co máme opravdu rádi. A žádného kapříka. Někdy prostě nemá cenu se hádat. Stačí ukázat lidem zrcadlo.