Teď je mi sedmdesát. Jsem úplně sama. Pro svou dceru jsem jen přítěž. Je vdaná dvacet let a raději na mě vůbec nemyslí.
„Dcero, přijď prosím večer. Už to sama nezvládám…“
„Mami, mám práce až nad hlavu! Kolikrát ti můžu poslouchat ty stížnosti?! Dobrá, přijdu…“
Rozplakala jsem se – ne ze vzteku, ale z bolesti. Tolik let jsem obětovala své jediné dceři, žila jen pro ni, vychovala ji sama… A tohle je moje „vděk“. Asi jsem ji příliš rozmazlovala.
Když bylo Darje jedenáct, po dlouhé době jsem si dovolila trochu štěstí – začala jsem chodit s mužem. Dcera vyvolala takový skandál, že jsem se s ním v slzách rozešla, přestože jsem ho opravdu milovala. Ona zůstala spokojená.
Teď je mi sedmdesát. Jsem úplně opuštěná. Žádná podpora, žádná účast – ani fyzicky, ani psychicky, natož finančně. Moje dcera je dvacet let vdaná. Žije svůj život. Je jí příjemnější na mě nemyslet.
Mám tři vnoučata. Ale skoro je nevidím. Proč? Netuším. Možná proto, že jejich matka nemá potřebu se mnou udržovat kontakt.
Ten den jsem se cítila obzvlášť špatně. Zavolala jsem Darje:
„Předepsali mi injekce. Ty jsi sestra, mohla bys mi je píchnout…?“
„To si děláš srandu?! Abych k tobě jezdila každý den?!“
„Darjo, já nedojdu do polikliniky. Sníh, led – venku upadnu…“
„Tak máš peníze, abys mi zaplatila? Já nebudu jezdit zadarmo!“
„Nemám…“
„Tak to je všechno, mami! Obrať se na někoho jiného!“
Potichu jsem zavěsila. Ráno jsem vyšla z domu dvě hodiny před termínem, abych stihla dojít na polikliniku. Šla jsem podél silnice, držela se plotů a zdí, plakala. Ne z bolesti, ale z beznaděje.
U vchodu ke mě přistoupila žena:
„Pojďte bez fronty. Proč pláčete? Bolí vás něco?“
„Ne,“ řekla jsem. „To není z bolesti…“
Neodešla. Dali jsme se do řeči. Poprvé po dlouhé době jsem někomu všechno vypověděla. Prostě proto, že už nemám nikoho jiného.
Jmenovala se Jitka. Bydlela v sousedním domě. Po vyšetření trvala na tom, abych zašla k ní na čaj. Od té doby jsme začaly být v kontaktu. Ne často, ale upřímně.
V den mých sedmdesátin Jitka přišla s dortem a svíčkami. Darja ani nezavolala. A Jitka mi řekla:
„Jste tak podobná mé mamince… Je mi s vámi tak dobře, rozumíte?“
Jitka začala chodit častěji. Pomáhala s domácností, nosila nákupy, doprovázela mě k lékaři. Občas jsem zašla k ní – pily jsme čaj, povídaly si, slavily spolu drobné svátky. Jednou jsme dokonce spolu vyjely na chatu. Poprvé po dlouhých letech jsem se zase cítila živá.
Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla: svůj dvoupokojový byt přepíšu na Jitku. Bránila se, říkala, že nic nechce. Ale já věděla – stará se o mě ne kvůli prospěchu. Jen lidsky. Protože jsem jí byla jako matka.
Pak jsem se k Jitce přestěhovala – sama už to nešlo. Byt jsme prodali, aby Darju ani nenapadlo soudit se s Jitkou po mé smrti.
O dceři jsem neslyšela víc než rok. A pak, jako blesk z čistého nebe – zazvonil zvonek. Na prahu stála Darja. Bez pozdravu, bez otázky, jak se mám, začala křičet:
„Jak jsi to mohla udělat?! Jak jsi mohla přepsat byt na cizí ženskou?! Zničila jsi mi život, a teď mě ještě připravíš o dědictví?!“
Křičela, obviňovala mě, přála mi smrt. A pak Jitčin manžel vstal, došel ke dveřím a řekl jí:
„Odejděte. A už se nevracejte.“
Od té doby jsme se nepotkaly.
Víte, co je nejhorší? Není to, že mě vlastní dcera odmítla. Ale to, že mě to už ani nebolí. Protože cizí žena se stala bližší než vlastní krev. Protože jsou lidé, kteří se starají ne z povinnosti, ale dobrovolně.
Ať si odsuzují. Ať si šeptají za zády. Já poprvé po mnoha letech cítím, že jsem někomu potřebná. Ne jako přítěž. Jen jako člověk.