Mé narozeniny byly včera a upřímně řečeno, dodnes si nejsem jistá, zda to byl totální propadák, nebo nejlepší oslava mého života.
Vše začalo tím, že jsem jako důvěřivá duše svěřila organizaci své nejlepší kamarádce Janě. Přísahala, že vše bude „na jedničku“, že stůl se bude prohýbat pod vybranými dobrotami a hosté budou nadšení. No samozřejmě, Jano! Když jsem se po práci vrátila domů, uvítal mě obraz hodný komedie o katastrofálních večírcích.
V obýváku vládl naprostý chaos. Zbytky nakrájených salámů a sýrů, už lehce oschlé, se povalovaly vedle oliv, které zřejmě nikdo ani neochutnal. Zelenina – okurky, rajčata a nějaká povadlá paprika – vypadala, jako by byla nakrájená ještě minulý týden. Mého podezření, že Jana prostě vybrala vše, co našla v lednici, a nazvala to „sváteční tabulí“, se jen utvrdilo. Lahve s vínem, džusem a něčím perlivým stály v náhodném pořadí, některé už napůl prázdné. Zřejmě se někdo rozhodl začít oslavu beze mě.
Jana mě u dveří přivítala s výrazem, který zářil jako vánoční stromeček. „Tak co, super, ne?“ ptala se hrdě, ukazujíc na ten kulinářský chaos. Jen jsem přikývla, snažíc se skrýt překvapení. Nechtěla jsem zranit kamarádku, která se očividně upřímně snažila. Ale v hlavě mi zněla jen jedna myšlenka: „Kdo vůbec jí oschlé salámy na narozeninách?“
Můj bratr Petr, jako obvykle, přidal svou trošku do mlýna. Přinesl dort, který zřejmě zažil pořádné dobrodružství. Krabice byla pomačkaná, krém se rozetřel po vnitřní straně víka a nápis „Všechno nejlepší!“ připomínal spíš abstraktní malbu. „Sám jsem ho vybíral!“ prohlásil pyšně, přičemž postavil dort na stůl. Podívala jsem se na toto cukrářské dílo a řekla si, že zapálím svíčky tak, jak je – ve tmě si toho snad nikdo nevšimne. Ale Petr byl tak šťastný, že jsem ho nechtěla zklamat. Nakonec je to můj bratr a jeho nadšení vždy přebije všechny nedostatky.
Marie, má kolegyně, se také blýskla. Darovala mi kosmetický set, jehož lehce ošoupané balení jasně prozrazovalo, že u ní doma jen sbíral prach. „Říkala jsem si, že se ti bude hodit!“ pronesla s tak upřímným úsměvem, že jsem se ani nemohla urazit. No, aspoň budu mít něco nového v koupelně. I když jsem v duchu tušila, že ten krém s vůní „kvetoucí lípy“ bude moc mastný a řasenka už zaschlá. Ale to byly jen detaily.
Hosté také přispěli svou troškou. Někdo přinesl karaoke a během půl hodiny už celý dům duněl od falešného zpěvu hitů z devadesátek. Jana, povzbuzená pár skleničkami vína, se prohlásila za reinkarnaci Whitney Houston a začala řvát „I Will Always Love You“ s takní vervou, že sousedi o tom určitě dodnes vyprávějí. Petr se nechtěl nechat zahanbit a přidal se s písní „Tři kříže“, což vyvolalo bouři smíchu.
Ve půlnoci byl stůl ještě smutnější, ale nálada skvělá. Smáli jsme se nešikovným dárkům, vzpomínali na staré časy a dokonce uspořádali improvizovanou soutěž o nejvtipnější přípitek. Vyhrála Marie, která mi popřála „tolik štěstí, aby se nevešlo do kufru, ale zároveň nevážilo jako kufr plný cihel“. Dodnes nevím, co tím myslela, ale znělo to skvěle.
Když se hosté rozcházeli, podívala jsem se na ten nepořádek a uvědomila si, že tyto narozeniny určitě nezapomenu. Ano, stůl nebyl dokonalý, dort vypadal jako po zemětřesení a dary vyvolávaly spíš otázky než radost. Ale bylo tolik smíchu, tepla a absurdních chvilek, že bych ten večer nevyměnila za nic na světě. Jana, Petr, Marie a všichni ostatní udělali z mých narozenin to, co měly být – živé, upřímné a trochu šílené.
Příště si organizaci asi raději vezmu do vlastních rukou. Nebo alespoň schovám ty oschlé salámy, než přijdou hosté. Ale upřímně – takové večírky jsou to pravé. A už teď se těším na další narozeniny, abych zjistila, čím mě moji blízcí ještě překvapí.