Dnes jsem zase přemýšlel o tom, jaký je život zvláštný. Čas běží jako voda a my si často ani nevšimneme, jak kolem nás vyrůstají děti, mizí přátelé a my sami stárneme. Přesto je tu jedna, která zůstává stálá – moje žena, Alena. Došlo mi to až po letech, když jsme už oba dávno nebyli ti něžní a bezstarostní mladíci zamilovaní do sebe. Ona zestárla, změnila se, stejně jako já, ale pro mě to pořád je střed mého vesmíru, můj domov a moje útočiště.
S Alenou jsme se vzali před téměř třiceti lety. Tehdy jsem si myslel, že vím, co je láska. Byli jsme mladí, plní snů a nadějí. Měla krásné kaštanové vlasy, jiskru v očích a úsměv, od kterého mi tlouklo srdce. Myslel jsem, že náš život bude jako z pohádky: postavíme dům, budeme mít děti, budeme cestovat a užívat si každý den. Jenže realita byla jiná. Práce, každodenní starosti, narození syna Jakuba a pak dcery Terezy, finanční potíže, hádky – to všechno nás semlelo jako mlýnské kolo. Někdy jsem si uvědomil, že ani nevím, proč jsme vlastně spolu.
Rád vzpomínám na ty chvíle, kdy Alena držela mou ruku, když jsem přišel o práci a nevěděl, jak uživit rodinu. Jak probděla noci u Jakuba, když byl nemocný, nebo jak brečela dojetřím, když Tereza složila maturitu. Vzpomněl jsem si, jak mě podržela, když umřel můj otec, a jak jsme se smáli hloupým vtipům, i když se všechno hral o rozchod. Byla vždycky u mě – ve štěstí i v neštěstí, v mládí i teď, kdy už jsme oba úplně jinde.
Občas slyším, jak si moji kamarádi stěžují na své ženy. Říkají, že „už to není ono“, že je unavuje jejich náladovost a věčné reptání. Já mlčím, protože nechci diskutovat, ale v duchu si říkám: nechápou, o co jde. Manželka není jen někdo, s kým bydlíš v jednom domě. Je to člověk, který tě zná nejlíp ze všech, viděl tě v těch nejtemnějších chvílích a stejně zůstal. Alena ví, že chrápu, že nesnáším pudink a že se občas uzavřu do sebe, když je mi těžko. Já zase vím, že se bojí bouřky, miluje kopretiny a vždycky brečí u romantických filmů. Nejsme dokonalí, ale jsme tým.
Teď, když děti odrostly a žijí svůj život, zůstali jsme s Alenou sami. Jakub odešel do Brna, kde pracuje jako inženýr, a Tereza se vdala a čeká miminko. Jsme na ně pyšní, ale občas mi chybí ty časy, kdy byl dům plný smíchu. Aleně taky, vidím to v jej očích. A místo toho, aby smutnila, vymýšlí, jak zařídit pokojíček pro vnouče, a už plete malinké capáčky. Koukám na ni a říkám si: ta moje Alena je prostě úžasná.
O lásce spolu moc nemluvíme. Asi mám tohle slovo už zbytečné. Láska je, když jí ráno uvařím kafe, protože vím, že ji to potěší. Je to, když mě přikryje dekou, když usnu v křesle. Jsou to naše procházky v parku, kdy oba mlčíme, ale cítíme se. Je to její ruka v mé, když jdeme po ulici, a její úsměv, který mi po nějaký době pořád dokáže rozbušit srdce.
Nevím, kolik času nám spolu ještě zbývá. Život je nevyzpytatelný a radši na to nemyslím. Jedná věc ale vím jistě: dokud je Alena se mnou, jsem doma. Je mým krbem, mým přístavem, člověkem, který mi je nejbližší. A kdy bych se mohl vrátit v čase, vybral bych si ji znovu – s jejími vrásky, šedivými vlasy a vším, co z ní dělá mou Alenu. Proto něj nikdo není důležitější.