Zpráva, která převrátila život…
Jitka odjela na služební cestu do Brna, nechávaje ve svém rodném Plzni svého snoubence Jakuba. Když práci dokončila dříve, rozhodla se vrátit domů bez varování, aby mu připravila překvapení. Jakub jí nikdy nedal důvod k žárlivosti, ale v hlavě Jitky, zatímco vlak uháněl domů, tanuly znepokojivé myšlenky: co když ho zastihne s jinou? Odháněla tyto fantazie, ale srdce jí bušilo rychleji. Chtěla si návrat nechat pro sebe a těšila se na jeho překvapený úsměv. Jenže překvapení muselo počkat. Sotva zapnula telefon na nádraží, přišla zpráva, která ji znehybnila.
Jitka se opřela čelem o chladné sklo taxíku a snažila se zahánět hloupé myšlenky. Proč si představuje scény z levných seriálů? Její život s Jakubem byl klidný, skoro nudný, a možná proto si vymýšlela dramata. V autě cítila pach staré kolínské, která jí připomněla otce. Řidič, šedesátník se šedivými vlasy a vrásčitým krkem, zíval a mnul si ucho – úplně jako její otec, když byl unavený. Jízda byla prudká a Jitka se instinktivně chytila dveřní kliky.
„Jak se jmenujete, slečno?“ zeptal se řidič. „Jitka,“ odpověděla překvapeně. „Já jsem Václav. Jituško, kdy máte vlak? Můžeme se stavět u benzinky?“ Vlak měla až za tři hodiny, a tak přikývla: „Ještě mám čas, nerada chodím na poslední chvíli.“ Václav se pousmál: „Ženský vždycky takhle! Moje žena taky: na nádraží jedeme o pět hodin dřív, co kdyby byly zácpy!“ Jitka pokrčila rameny – opravdu nesnášela zpoždění. „Mimochodem, Jitka Václavovna,“ dodala, aby změnila téma. „To neříkejte! Moje dcera se také jmenuje Jitka. A matka taky,“ rozjasnil se Václav.
Vyprávěl o svém životě a Jitka poslouchala, ohromená. Václav vyrůstal v početné rodině, od čtrnácti let pracoval, vzdělání nedostal, zdraví mu selhalo a hypotéku na byt sotva splácel. Synové z prvního manželství s ním nemluvili, neodpustili mu, že opustil jejich matku. Jediná radost – dcera, za jejíž studium platil, doufaje, že aspoň ona unikne chudobě. Jitka si mimoděk představila: co kdyby tento muž byl její otec? Ona, dcera zámožného podnikatele, by se asi s Jakubem nikdy neseznámila – ten při prvním setkání hned zjišťoval, kdo jsou její rodiče a kde studovala.
„Tak co, líbilo se vám u nás?“ zeptal se Václav, když přijížděli k nádraží. „Ano, krásné město,“ usmála se Jitka. „A odkud jste?“ Řekla, že z Plzně. „To je kus cesty! Byl jsem tam jednou, na pohřbu dědy. Pracovně jste tu?“ – „Ano, služebně.“ – „Přijeďte zas! Tady máte vizitku, jsem zkušený taxikář, věk není překážka!“ Podal jí kartičku a Jitka si znovu pomyslela, jak je podobný otci – pohyby, hlasem. Jako by někde na světě žil jeho dvojník.
Ve vlaku si vymýšlela příběhy, jako to dělávala od dětství. Snila o tom, že bude spisovatelkou, ale otec trval na ekonomické fakultě, aby převzala jeho firmu. Litovala toho? Asi ne. Její život byl předem naplánovaný, a to ji uklidňovalo. Jakubovi neřekla o brzkém návratu, těšila se, jak ho překvapí. Ale všechno se změnilo, když se telefon probudil a na obrazovce zazářila zpráva od matky: „Táta je v nemocnici. Infarkt.“
Jitka nikdy neviděla otce slabého. Byl silný, nepřemožitelný. A teď ležel na nemocničním lůžku, bledý, s dráty na hrudi. Matka vyšla mluvit s lékařem a zůstali sami. „Jak se cítíš?“ zeptala se, zadržujíc slzy. „Nic, holčičko,“ tiše odpověděl. Aby nezaplakala, začala vyprávět o služební cestě: „Město je krásné, a víš, ten taxikář se jmenoval Václav, stejně jako…“ Otec ji náhle přerušil: „Já se tam narodil.“
Jitka ztuhla. Otec nikdy nemluvil o svém dětství. „A nejmenuji se Václav,“ dodal a jeho slova visela ve vzduchu jako začátek jejích vymyšlených příběhů. Pokračoval: „Celý život jsem mlčel. Ví jen tvoje matka. Ani moji rodiče – ti, co mě vychovali – nevěděli. Bylo mi tři, když to všechno začalo. Narodil jsem se v Brně, ale moje pravé jméno je Antonín. Václav byl můj starší bratr, on mě vychovával. Rodina byla velká, otec pil, matku… si nepamatuji. Nejjasnější vzpomínka – chleba s máslem a cukrem.“
Vyprávěl, jak ho matka jednou nechala samotného ve starém domě, který zapáchal vlhkostí. Bratr ji prosil, aby ho neopouštěla, ale odešla. Vystrašený malý Antonín utekl, vmísil se mezi děti, nasedl do autobusu a ocitl se v malé vesnici. Tam ho našli a ptali se na jméno. Proč řekl Václav, netušil. Rodinu nehledali, nebo se nepřihlásili. Ve vesnici ho přijala žena, která mu dávala buchty. Stala se jeho matkou. „Nic si nepamatuji, Jituško,“ dokončil. „Jen bratra. Rád bych věděl, co se s ním stalo.“
Jitka poslouchala, nevěříc. Co když ten taxikář Václav je jeho bratr? Vybavila si jeho tvář, jeho vyprávění o početné rodině. „Nehledal jsi je?“ zeptala se. „Proč? Nic si nepamatuji. Jen jméno Jitka mi zní v hlavě – možná sestra, možná matka. Ale to je vše. Chci, aby moji vnuci na mě nezapomněli. A žádní nejsou. A tebe bych chtěl vidět vdanou. Slituj se nad starcem, Jituško, vím, že svatby nejsou v módě, ale vezměte se s Jakubem.“
Jitka si povzdechla. Manželství jí nevadilo, ale Jakub o něj nežádal. „Uzdrav se,“ řekla. „Budeš mít svatbu.“ Doma ji Jakub přivítal s notebookem, hraje střílečku. „Jitka si schovala vizitku do peněženky, zatímco Jakub objednával pizzu, a pomyslela si, že někdy život píše příběhy krásnější než ty její.