No. Nečekaný zvrat…
Alena odjela na služební cestu do Brna, zatímco její snoubenec Jakub zůstal v rodné Ostravě. Když práce skončila dřív, rozhodla se nečekaně vrátit, aby ho překvapila. Jakub jí nikdy nedal důvod k žárlivosti, ale v Alenině hlavě, zatímco vlak uháněl domů, se honily nepříjemné myšlenky – co když ho přistihne s jinou? Odháněla tyhle představy, ale srdce jí bušilo jako zběsilé. Chtěla mu udělat radost, ale překvapení musela odložit. Jakmile na nádraží zapnula telefon, dostala zprávu, která ji obrátila naruby.
Alena se opřela čelem o chladné sklo taxíku a snažila se zahánět hloupé myšlenky. Proč si vymýšlí scény z levných seriálů? Její život s Jakubem byl klidný, až nudný, a možná proto si vymýšlela dramata. V autě to vonělo starým kolínským, což jí připomnělo otce. Řidič, šedesátník s prošedivělými vlasy a vrásčitým krkem, zíval a pohrával si s uchem – úplně jako její táta, když byl unavený. Jeho jízda byla drsná a Alena se instinktivně chytila madla u dveří.
„Jak se jmenujete, slečno?“ zeptal se řidič. „Alena,“ odpověděla překvapeně. „Já jsem Viktor. Leno, kdy máte vlak? Stihneme ještě natankovat?“ Vlak jel až za tři hodiny, a tak přikývla: „Ještě je čas, ráda přijíždím s předstihem.“ Viktor se pousmál: „Ženský jsou pořád stejný! Moje žena taky: jedeme na nádraží pět hodin předem, co kdyby byly kolony!“ Alena pokrčila rameny – opravdu nesnášela zpoždění. „Mimochodem, Alena Viktorovna,“ dodala, aby změnila téma. „Vážně? Tak to neuvěříte, moje dcera se taky jmenuje Alena. A moje máma taky,“ rozjasnil se Viktor.
Začal vyprávět o svém životě a Alena poslouchala s údivem. Viktor vyrůstal v početné rodině, od čtrnácti pracoval, studia nedokončil, zdraví ho zradilo a hypotéku na byt sotva splácel. Synové z prvního manželství s ním nemluvili – nezapomněli, že opustil jejich matku. Jediná radost – dcera, za jejíž studium platil, doufaje, že aspoň ona unikne chudobě. Alena si mimoděk představila: co kdyby tohle byl její otec? Jako dcera úspěšného podnikatele by asi s Jakubem nechodila – ten při seznámení hned zjišťoval, kdo jsou její rodiče a kde studovala.
„Tak co, líbilo se vám u nás?“ zeptal se Viktor, když přijížděli k nádraží. „Ano, krásné město,“ usmála se Alena. „A odkud jste?“ Odpověděla, že z Ostravy. „No páni, to je kus cesty! Byl jsem tam jednou, na pohřbu dědy. Byly to služební záležitosti?“ – „Ano, služebka.“ – „Tak přijďte zas! Tady máte vizitku, jsem ostřílený taxikář, věk není překážka!“ Podal jí kartičku a Alena, když se na něj podívala, si znovu pomyslela: ten pohyb, ten hlas – jako by někde žil jeho dvojník.
Ve vlaku si vymýšlela příběhy, jako to dělala od dětství. Snila o spisovatelské dráze, ale otec trval na ekonomce, aby převzala jeho firmu. Litovala toho? Asi ne. Její život měl jasný plán, a to ji uklidňovalo. Jakubovi neřekla, že se vrací dřív – těšila se, jak ho zaskočí. Ale všechno se změnilo, když se telefon probudil k životu a na obrazovce zazářila zpráva od matky: „Táta je v nemocnici. Infarkt.“
Alena nikdy neviděla otce slabého. Byl silný, nezdolný. A teď ležel na nemocniční posteli, bledý, s dráty na hrudi. Matka vyšla za doktorem a zůstali sami. „Jak se máš?“ zeptala se potlačujíc slzy. „Nic moc, holčičko,“ tiše odpověděl. Aby nezaplakala, začala mluvit o služební cestě: „Město je krásné, a ten taxikář, představ si, jmenuje se taky Viktor…“ Otec ji náhle přerušil: „Já se v tom městě narodil.“
Alena ztuhla. Otec nikdy nemluvil o svém dětství. „A nejmenuju se Viktor,“ dodal a jeho slova visela ve vzduchu jako začátek jejích vymyšlených příběhů. Pokračoval: „Celý život jsem mlčel. Ví jen tvoje máma. Ani rodiče, co mě vychovali, o tom nevědí. Bylo mi tři, když to začalo. Narodil jsem se v Brně, ale moje pravé jméno je Petr. Viktor bylo jméno mého staršího bratra, on mě vychoval. Rodina byla velká, otec pil, matku… si nepamatuju. Nejjasnější vzpomínka – chleba s máslem a cukrem.“
Vyprávěl, jak ho matka jednou nechala samotného ve starém domě, který zapáchal plísní. Bratr ji prosil, aby ho neopouštěla, ale odešla. Vystrašený malý Petr utekl, vmísil se mezi děti, naskočil do autobusu a ocitl se v zapadlé vesnici. Tam ho našli a ptali se na jméno. Proč řekl, že je Viktor, nevěděl. Příbuzní ho nehledali – nebo o ztrátě nenahlásili. V té vesnici ho vzala k sobě žena, která ho krmila buchty. Stala se jeho matkou. „Nic si nepamatuju, Leno,“ dokončil. „Jen bratra. Rád bych věděl, co s ním je.“
Alena poslouchala a nevěřila vlastním uším. Co když ten taxikář Viktor je jeho bratr? Vybavila si jeho tvář, jeho vyprávění o početné rodině. „Nehledal jsi je?“ zeptala se. „Proč? Nepamatuju si je. Jen jméno Lenka se mi pořád vrací – možná sestra, možná matka. Ale to je vše. Chci, aby mě vnoučata znala. Jenže žádná nemám. A tebe bych rád vydal za muže. Měj slitování se starcem, Leno – vím, že svatby nejsou v módě, ale vzali byste se s Jakubem?“
Alena si povzdechla. Manželství jí nevadilo, ale Jakub o něj neprojevil zájem. „Uzdrav se,“ řekla. „Bude ta svatba.“ Doma ji Jakub přivítal u počítače, jak hraje střílečku. „To je překvapení! Proč jsi neřekla, šel bych tě přivítat!“ zaradoval se. Alena, vyčerpaná, se rozplakala. Jakub ji objal a ona mu vyprávěla o otcově nemoci, aleAlena vytáhla z kapsy Viktorovu vizitku a rozhodla se, že tentokrát to nevzdá, dokud neodhalí pravdu o otcově minulosti.