„Už mě fakt seriózně štveš!“ málem vykřiknu na švagrovou, ale nakonec se ovládnu. A ona? Zase přijde s kufrem na víkend…
Jmenuju se Alena, je mi třicet devět. S manželem Karlem jsme už dvanáct let manželé. Máme slušnou, pevnou rodinu, vyrůstá nám syn, zdánlivě je všechno v pořádku. Ale je tu jeden háček, který mi léta kazí život. Jeho sestra – Jana.
Jana je o osm let starší než Karel. Nikdy nebyla vdaná, nemá děti. Bydlí sama v domě naproti a… de facto žije i u nás. Nepřeháním. Objevuje se v našem bytě jako stín – potichu, dotěrně a denně. Někdy mám dojem, že má klíče od našeho vchodu prostě trvale v kabelce.
Zpočátku jsem se snažila být zdvořilá, dokonce milá. No tak, švagrová, rodina, jak se to vezme. Říkala jsem si – přijde, pokecáme, dáme čaj a půjde. Ale chodila každej večer. A o víkendech. A na dovolenou. A na návštěvy, když jsme zvali jiné lidi. Dokonce i když jsem byla nemocná – přišla.
Jana nezná hranice. Pořád něco komentuje: jak vařím, jak vychovávám syna, jak se oblékám. Jednou jsem moc tichá, pak se zase směju moc nahlas, buchta je prý suchá, byt „nedodělaný uklizený“. A hlavně – neprosí, přikazuje. A já to polykám. Protože nemám ráda scény. Protože Karel říká: „Aleno, no tak vydrž, je přece sama, kromě nás nemá nikoho.“
Vydržela jsem. Ale trpělivost není nekonečná.
Jana pracuje jako účetní v soukromé firmě. Z práce chodí dřív než já a… jde k nám. Přijdu domů – už sedí na gauči, televize hučí, kočka se schovala pod postel. Syn kouká do telefonu. A ona se tváří jako domácí. Polévka čeká. Nebo spíš já čekám, až uvolní koupelnu. Večeří s námi, pak hodiny vypráví své „dobrodružství“ na finančáku, které nikdo neposlouchá. Pak odejde. Někdy zůstane přes noc, protože se „bojí bouřky“ nebo má „doma špatně topení“.
Když jsme chtěli někam vyrazit – jela s námi Jana. A bylo jedno, že jsem snila o víkendu jen s manželem. Že mi slíbil výlet k moři k narozeninám. Jana tam byla. V našem pokoji. Spala na vedlejší posteli. A všechno platil Karel. Přitom vydělává slušně, šetří, jak sama říká, „na horší časy“. Asi si myslí, že ty horší časy jsem já.
A Karlova matka? Ta vůbec tvrdí, že jsem nevděčná. Prý Jana není cizí, je prostě osamělá a potřebuje nás. Chápu, že nemá rodinu ani děti. Ale proč bych za to měla platit já svým pohodlím?
Jednou jsem Karlovi řekla na rovinu:
– Už mě to štve. Nerespektuje naše hranice. Je všude. Je to nesnesitelný!
Jen pokrčil rameny:
– No a co mám dělat? To je přece moje sestra…
Nedávno to vyvrcholilo. Šli jsme s manželem do divadla – jen my dva. Vyprosila jsem si ten večer. Domluvila kamarádku, aby pohlídala syna. Sotva jsme sedli – telefon. Jana.
– Kde jste? Proč jste mě nevzali? Vy mě chcete vyloučit?! – řvala do telefonu.
A za dva dny – zase přišla. S taškou. S noční košilí. S oblíbeným seriálem. Řekla: „Mám volný víkend, tak jsem si řekla, že ho strávím s vámi.“
Stála jsem v kuchyni a držela se okraje stolu. Málem jsem vykřikla. Ale mlčela jsem. A uvnitř se něco zlomilo.
Nevím, jak Karlovi říct, že už to dál nezvládám. Že potřebuju domov bez třetího dospělého. Bez věčných rad. Bez hádek. Bez Jany.
A bojím se, že když se nic nezmění, jednou budu muset odejít. Abych zase mohla dýchat. Protože ani láska nevydrží, když mezi tebou a manželem stojí ještě jeden život. Příliš hlasitý. Příliš vlezlý. Příliš cizí.