Můj deník: Tchýně proti hadru a pánvi – kdysi nás nechtěla, teď nás zve, ale jen na svých podmínkách
Před pěti lety jsem si vzala Honzu. Bylo to klidné, promyšlené rozhodnutí z lásky a s jistotou, že společně zvládneme cokoliv. Jenže ještě před svatbou, když jsme přišli oznámit naše plány jeho matce, její reakce byla jako kbelík ledové vody:
„Na mou pomoc ani nepomýšlejte. A se mnou bydlet nebudete! Já jsem tu paní domu a nikomu své místo nepředám!“
Vyměnili jsme s Honzou pohled. Zaskočilo mě to obzvlášť. Vždyť za jeho studentských let ho právě jeho matka doslova vyštípala z jejího pražského bytu do podnájmu. Prý to bude pro všechny jednodušší. A v tom podnájmu jsme zůstali i po svatbě, šetříce na vlastní bydlení.
Tchýně mezitím bydlela v prostorném třípokojovém bytě v centru Brna. Zdědila ho po rodičích – otec zemřel mladý, matka s ní žila až do pozdního stáří. Rozvedla se s manželem, když bylo Honzovi šest. Manželství vydrželo pouhých pět let. A jak mi jednou sama přiznala:
„Nejsem stvořená pro drhnutí podlah. Nesnáším praní, vaření, uklízení. Já nejsem služka – já jsem žena! Mám právo žít pro sebe!“
Po rozvodu se vrátila do rodného domu, kde všechno obstarávala její matka. Honzova babička vařila, prala, uklízela a starala se jak o vnuka, tak o dceru, protože ta prý „hodně pracovala“ a „budovala kariéru“. Když babička zestárla a začala stonat, domácí povinnosti se stejně na tchýni nepřenesly. Nehodlala ustoupit – v ničem.
Pak zemřel Honzův otec. S ním si udržoval kontakt. Otec odkázal svůj byt synovi a bývalé manželce. Ta se zachovala rozumně – souhlasila s prodejem svého podílu, a tak jsme s Honzou její část vykoupili. Přestěhovali jsme se, zařídili si to po svém, narodilo se nám děvčátko, Eliška. A pak to začalo…
Když bylo Elišce půl roku, Honza na ulici upadl a zlomil si nohu. Zlomenina byla komplikovaná. Přišel o práci, peněz ubývalo. Já nemohla nastoupit – malé dítě, manžel nepohyblivý, splátky za byt, dluh bývalé tchýni. Šetřili jsme, kde se dalo. A tak Honza neochotně zavolal matce:
„Mami, mohli bychom se k tobě na pár měsíců nastěhovat? Půl roku. Svůj byt mezitím pronajmeme, aspoň se trochu vzpamatujeme…“
Odpověď byla okamžitá a ledová:
„To nepřichází v úvahu! U mě bydlí Jitka! Ta mi pomáhá s domácností, všechno za mě dělá, a vy byste jen překáželi!“
Jitka – její sestřenice, starší, osamělá, bez dětí. Dřív žila na venkově, ale její dům vyhořel. Tchýně ji „velkoryse“ vzala k sobě… aby uklízela, vařila a prala. Jitka se stala de facto otrokyní. A tchýně se tím ani netajila:
„Bydlíš u mě, jíš z mého – sežeň si práci! Nebudeš tu přece zadarmo!“
Bylo mi Jitky líto. Vypadala utrápeně, vyčerpaně, ale všechno mlčky snášela. A pak – zmizela. Po půl roce Honza povídá:
„Víš co? Jitka ute_Nakonec tchýně pochopila, že se o sebe musí postarat sama, a my jsme jí to přáli s úsměvem._