Čím víc přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že ani rodinné pouto nezaručuje lásku, respekt a péči. I u nás se stala věc, z níž mi dodnes běhá mráz po zádech – příběh o tom, jak vnuk málem vyhnal vlastní babičku z jejího bytu. Ale ona byla chytřejší než my všichni a udělala něco, co jedny přivádí k zuřivosti a druhé k obdivu nad její silou a charakterem.
Tady je naše babička – jmenuje se Alžběta Vávrová. Je jí pětasedmdesát a je živoucím důkazem vitality, radosti ze života a moudrosti. Za sebou má dlouhou kariéru, vychovala dvě děti a pomáhala, kde mohla. Po smrti manžela zůstala sama ve velkém třítisícovém bytě v centru Brna. A právě na něj si brousil zuby její vlastní vnuk – Tomáš, bratr mého muže.
Tomáš s manželkou a třemi dětmi už léta bydleli stísněně v bytě tchýně. Těsno, hluk, hádky každý druhý den. Koupit si vlastní nechtěli: „Proč splácet hypotéku, když máme babičku s velkým bytem?“ A tak čekali. „Starouška už stejně brzo vypustí duši, a pak to bude naše.“ Nikdy to neřekli nahlas, ale bylo to patrné z každého jejich pohledu, z každého sarkastického úsměvu Tomáše a jeho ženy Lídy.
Ale Alžběta měla jiné plány. Nikdy si na nic nestěžovala, žila aktivně – chodila na koncerty, výstavy a dokonce i na rande, což Tomáše zvlášť rozčilovalo. Nechápal: „Jak to? Měla by už přece jen sedět u televize a čekat na konec, a ona pořád někde běhá.“ Čekání na babiččinu smrt ho nudilo. A tak se rozhodl proces urychlit – navrhl jí, aby mu „dobrovolně“ přepsala byt na něj a sama se odstěhovala do domova důchodců. Argumenty byly „přesvědčivé“: „Budeš tam mít péči, doktory, a tady nám jen překážíš.“
Babička to vyslechla, beze slova vstala, odešla do ložnice a zamkla se. Druhý den už byla u nás – u mě a mého muže. O Tomášových úmyslech jsme věděli a už dřív jsme jí nabízeli, ať se přestěhuje k nám, a byt pronajme, aby měla peníze na svůj sen – cestu do Japonska. Alžběta váhala, ale po vnukových slovech se rozhodla okamžitě.
Pomohli jsme jí s pronájmem – nájemníci se ukázali jako slušní lidé. Babička začala šetřit. A Tomáš vybuchl: Zavolal, rozčiloval se, obviňoval mého muže, že jí „vymyl mozek“, a žádal… peníze z pronájmu. Jeho žena Lída k nám začala chodit častěji, nejdřív s dětmi, pak sama. Povídala, cukrovala, zajímala se o „zdraví naší milé babičky“. Ale všichni jsme věděli, co se děje – čekali, že babička každou chvíli zemře a byt jim připadne.
Ale život to zařídil jinak.
Alžběta odletěla do Japonska. Její oči zářily štěstím, když nám posílala fotky z Kjóta, kde obdivovala rozkvetlé sakury. A když se vrátila, nezastavila se. Řekla: „Chci víc.“ S manželem jsme jí navrhli prodat její velký byt, koupit menší garsónku na periferii a zbytek peněz utratit za cestování.
Prodala svůj 3+1 a koupila si útulný garsón v nové čtvrti. Ze zbylých peněz vyrazila do Evropy: podíhala se do Itálie, Německa, a ve Francii… potkala muže. Francouze, vdovce, důchodce. Seznámili se na výletě a za měsíc… se vzali. Zní to neuvěřitelně, ale s manželem jsme na svatbu letěli. Malý obřad u Paříže, šampaňské, svíčky, smích. Bylo to dojemné a krásné.
A Tomáš? Znovu se objevil. Znovu chtěl po babičce… tentokrát její nový byt. Prý ať jim ho přenechá, když stejně odjela za manželem. „Máme tři děti a nemáme kde bydlet!“ vzlykal do telefonu. Dodnes nevím, jak si představoval, že se tam všichni vejdou.
Babička se jen usmála: „Pokud chcete, přijďte na návštěvu – s Pierrem máme pěknou terasu.“
Teď si s babičkou často voláme. Je šťastná. Říká, že poprvé v životě cítí, že žije pro sebe. Nic od nás nechce, ale vždy jsme v kontaktu. A víte, co je na tom všem nejhorší? Ne to, že Tomáš s Lídou čekali, až zemře. Ale to, že v ní neviděli člověka. Jen metry čtvereční.
Takže ponaučení je jednoduché: Ne byt dělá člověka, ale jeho laskavost a láska. A pokud stavíte majetek nad rodinu, nedivte se, že vám nakonec zbyde jen prázdno.