Jmenuji se Vlasta Nováková a bydlím v klidné čtvrti na okraji Plzně. Všichni se tu znají, zvlášť starší lidé. A byl tu jeden dědeček – Josef Svoboda. Nedávno mu bylo dvaaosmdesát, ale vypadal čile, navzdory hubené postavě a shrbeným zádům. Každé ráno nastartoval svou starou Škodu Favorit a jel do centra – pro důchod, do lékárny nebo na trh. Měl i životní společnici – Jaroslavu Váňovou, o dvacet let mladší, energickou, upravenou ženu s laskavýma očima. Večer se procházeli a drželi za ruce jako školáci na rande. My sousedé jsme je obdivovali a, přiznávám, trochu jejich tichému štěstí v tajnosti záviděli.
Pak se ale v Josefově domě objevil vnuk. Přijel z vesnice u Českých Budějovic – Honza. Na pohled skromný kluk, sedmadvacet let, zdvořilý, trochu nesmělý. Vyprávěl, že na venkově není práce, že se tam nedá žít, a prosil dědu, jestli by u něj nemohl chvíli bydlet. Prý, jak si najde práci, hned si pronajme byt a přiveze si svou nevěstu. Josef neváhal ani vteřinu – vzal ho k sobě. To je přece rodina, jak by mu nepomohl?
Zpočátku všechno vypadalo slušně: Honza chodil na pohovory, hledal své místo. Děda mu pomáhal, jak mohl – krmil ho, oblékal, dokonce mu dával kapesné. Jaroslava teď dostávala méně pozornosti – všechno se točilo kolem mladého. Jen tiše povzdychla, ale chápala: rodina je rodina.
Uběhly dva měsíce. Práce vnuka moc nezajímala – dědův důchod byl překvapivě štědrý. Peníze stačily na všechno: na cigarety, na taxi, na večery s kamarády. Jen nevěsta – ta z vesnice – volala skoro každý večer: *„Kdy už mě vezmeš do města?“* Tehdy se Honza rozhodl – nastoupil jako hlídač v supermarketu a dostal první výplatu.
Ale pak se stalo něco, z čeho tuhne krev v žilách. Přišel k dědovi a s těmi nejlaskavějšími očima řekl: *„Dědo, chci s tebou žít oficiálně. Pojďme zajistit přechodné bydliště, a aby všechno bylo podle zákona, podepiš pár papírů na byt. Já ti za něj budu platit, všechno jako u lidí.“* Josef, aniž by se moc zamýšlel, podepsal.
Za týden se do bytu nastěhovala Lucie – ta nevěsta. Mladá, s manikúrou a rozmazleným pohledem. A brzy pár oznámil Josefovi, že byt je teď jejich. Ukázalo se, že podepsal darovací smlouvu. Děda zbledl. Třásl se hrůzou a ponížením. Nemohl uvěřit, že jeho vlastní vnuk by mohl udělat něco tak podlého.
Mladí se příliš nezdržovali. Nabídli dědovi a jeho Jarošce, ať se přestěhují do starého domu na venkov, *„na čerstvý vzduch“*, prý že jim to prospěje. Ale ta žena nebyla taková, jak se zdálo. Jaroslava léta pracovala v televizi, znala novináře, právníky a vlivné lidi. Zvedla takový poprask, že se o tom začalo mluvit i ve zprávách.
Když sousedé zjistili pravdu, společně šli na policii. Napsali trestní oznámení, přivedli svědky, podrobně popsali všechno, co věděli. A za pár dní stáli u dveří bytu policisté. Honza pochopil – jeho podvod nevyšel. Pod tíhou veřejného mínění se vzdal nároku na byt, sbalil si věci a s Lucií zmizel zpátky na vesnici. Jenže ne ke své – i tam ho čekalo opovržení. Rodina se od něj odvrátila. I jeho matka řekla, že ho už nechce znát.
A Josef Svoboda zůstal ve svém bytě. Ale radost se nevrátila hned. Dlouho mlčel, zíral z okna. Jen Jaroslava ho držela za ruku a šeptala: *„Nejsi sám, Josefku. Jsme spolu.“*
Někdy zrada nepřichází zvenčí. Nese tvé příjmení, říká ti *„dědo“* a usmívá se něžně, dokud ti nevezme to poslední.