Dneska se mi chce psát. V malém městečku u Vltavy, kde se vůně řeky míchá s křikem racků, jsem potkala svou první lásku ještě na gymplu. Jmenoval se Jakub a tehdy chodil s mojí kámoškou. Ani jsem si netroufla na něj pomyslet, a on se po mně ani nepodíval. Naše cesty se rozešly, a já na něj zapomněla, dokud nás osud znovu nespojil v Praze, kde jsme oba studovali.
“Aleno, pořád jsi stejně krásná,” usmál se Jakub, když jsme se náhodou potkali v kavárně. Jeho slova mi rozbušila srdce.
“A ty pořád stejný žvanil,” zasmála jsem se a cítila, jak mezi námi přeskočila jiskra.
“Pamatuješ, jak se ti jsem líbil?” mrkl na mě.
“Třeba jsi mi taky nebyl úplně lhostejný,” přiznala jsem, ale hned jsme změnili téma.
Celý večer jsme probírali vzpomínky na školu a smáli se. Jakub mě doprovodil na kolej a párkrát jsme se pak ještě viděli. Pak najednou zmizel, jako by se do země propadl. Dokončila jsem studia, vrátila se do rodného města a našla si dobrou práci v místní firmě. Život plynul klidně, dokud jsem ho znovu nepotkala.
Byl to slunečný den na nábřeží. Jakub, v lehký košili, s kytarou přes rameno, šel s kamarády a očividně něco slavili. Jeho oči zazářily, když mě uviděl.
“Aleno, koho já to vidím!” vykřikl a objal mě tak silně, že jsem málem ztratila dech.
“Co slavíte už ráno?” podivila jsem se.
“Jen si užíváme života,” odpověděl bezstarostně.
Pokrčila jsem rameny a šla dál, ale večer stál Jakub před mým domem s kytkou růží. Neznal číslo bytu, tak jen čekal, až vyjdu.
“Vylekal jsi mě!” zasmála jsem se a vzala si květiny.
“To jsem tak děsivý?” zašklebil se.
Šli jsme do obchodu, udělali si doma romantický večer s vínem a svíčkami. Jakub se na mě díval, jako bych byl středem jeho vesmíru.
“Pořád na tebe myslím,” přiznal a zvedl sklenici.
“To nezačínej,” mávla jsem rukou, ale jeho slova mě hřála u srdce.
“Není to náhoda, že se pořád potkáváme?” naléhal.
“Ale no tak,” usmála jsem se, ale v hloubi duše jsem cítila, že má pravdu.
Povídali jsme si do noci, a já mu nabídla, aby zůstal – ne jako milenec, ale aby nemusel jít domů potmě. Ráno jsem šla do práce a nechala mu vzkaz s klíčema. Šla jsem ulicí, když vtom proti mně – jeho matka, Ludmila. Od školy jsem ji neviděla, a teď, jak naschvál, jsme se potkaly.
“Ahoj, Aleno,” přikývla. “Mého tuláka jsi neviděla?”
“Viděla,” odpověděla jsem s rozpaky.
“Opilý?” zamračila se.
“Ne, všechno v pořádku,” zamumlala jsem a rychle odešla.
Za rok jsme se s Jakubem vzali. Před svatbou byla jeho matka samá láska: děkovala mi, že jsem “jejího syna srovnala”, pomohla mu najít práci, odnaučila ho chlastat. Myslela jsem, že budeme šťastná rodina. Ale jakmile jsme oznámili svatbu, Ludmila se změnila v moji úhlavní nepřítelkyni. Najednou jsem jí ukradla syna.
Jakub taky nebyl ten, za koho jsem ho měla. První rok manželství byl jako z pohádky, ale pak se uvolnil. Začal pít, hrubnout, občas i zvedl ruku. A jeho matka jen přilévala olej do ohně.
“Bije – to znamení, že miluje, co furt nadáváš?” plísnila mě.
Trpěla jsem, dusila bolest. I moje máma mě přemlouvala, ať manželství neničím. Bála jsem se jít domů, ale utéct jsem neměla kam.
Až jednou, když jsem šla ulicí, uslyšela jsem známý hlas:
“Aleno!” – byl to Tomáš, můj dlouholetý známý, bývalý soused.
“Ahoj,” usmála jsem se slabě, cítíc, jak mi slzy stoupají do očí.
“Vypadáš, jako bys byla mimo,” poznamenal a přistoupil blíž.
“Je to v pohodě,” zalhala jsem.
“Pojď, něco si řekneme,” navrhl a ukázal na své auto.
Souhlasila jsem – cokoli lepšího než jít domů. Tomáš vytáhl láhev vína, ovoce a jeli jsme k řece. Seděla jsem na břehu, napila se, a najednou ze mě všechno vypadlo. Řekla jsem mu o Jakubovi, o Ludmile, o svém trápení. Tomáš mlčel, pak mi jemně odhrnul vlasy z tváře a objal mě.
“S tebou je mi tak klidně,” vydechla jsem.
“Chci být s tebou, Aleno,” řekl najednou. “Vždycky jsem chtěl, ale ty jsi byla buď s Jakubem, nebo vdaná.”
Políbil mě, a já ho nezastavila. V tu chvíli jsem pochopila, že si zasloužím víc než život ve strachu. Tomáš mě odvezl domů a domluvili jsme se na zítřek. Ale když jsem vystoupila z auta, ztuhla jsem: Na lavičce seděla Ludmila se zákeřným úsměvem.
“Nachytaná, holoubku!” ukázala na mě prstem. “Věděla jsem, že nejsi pro mého syna dost dobrá!”
Doma už všechno řekla Jakubovi a ukázala mu fotky, co stihla pořídit. Díval se na mě s výrazem vzteku a bolesti.
“Je to pravda?” zeptal se.
“Ano,” odpověděla jsem a nepřestala se mu dívat do očí. “Vypadněte. Oba. Tohle je můj dům.”
Sbalila jsem jeho věci a vystěhovala je před dveře. Odešli bez slova. Druhý den jsem podala na rozvod a cítila, jak ze mě spadl obrovský balvan. Teď jsem šťastná, jak nikdy předtím. Vedle mě je Tomáš – muž, který mě miluje a váží si mě. A tchyně, která si přála náš rozvod, mi nevědomky dala svobodu a nový život.