Naše dcera se touží vdát za flákače a my jsme z toho zoufalí!
V našem malebném městečku na severní Moravě, kde jsou zimy dlouhé a lidé si váží rodinného tepla, jsme s manželem vždy chtěli pro naši dceru jen to nejlepší. Teď nám ale srdce usedá hrůzou – naše holka se chystá vzít si kluka, který podle všeho neumí nic než slibovat a lenošit.
Já a můj muž, Petr, víme, jak těžké je najít toho pravého. Kdysi moji rodiče byli rozhodně proti Petrovi. Máma se bála jeho lásky k autům – pořád se hrabal v nějakém starém Škodovce, a ona si myslela, že je to nebezpečné. A táta snil o tom, že mě provdá za syna svého kamaráda, zámožného inženýra. Ale já do Petra zamilovaná bezhlavě. Jeho laskavost, pracovitost a péče mě dostaly a šla jsem proti vůli rodičů. Vzali jsme se a léta ukázala, že jsem udělala správnou volbu. Společně jsme vychovali naši dceru, Adélku, a dali jsme do ní všechno, aby nikdy ničeho neměla nedostatek.
Adélka byla vždycky naší pýchou – chytrá, cílevědomá, s jiskrou v očích. Před dvěma lety nastoupila na univerzitu v Brně a tam potkala kluka jménem Jakub. Zprvu jsme se za ni radovali – mladá láska je přece tak krásná! Čím víc jsme však Jakuba poznávali, tím větší byla naše obava. A teď Adélka oznámila, že se za něj chce vdát. S Petrem jsme zděšení, protože Jakub je opravdový flákač, a to nejsou jen plané řeči.
Viděli jsme to na vlastní oči, a ne jednou. Každé léto Adélka přivydělává – jednou v kavárně, podruhé jako asistentka v kanceláři. Šetří si, aby si s Jakubem mohli vyjet v srpnu k moři. A co dělá on? Nic. Dva roky ani jednou nezkusil najít si práci, ani brigádu. Adélka táhne všechno sama a on si jen užívá plodů její práce, jako by to bylo samozřejmé. To nám láme srdce – naše dcera si zaslouží víc!
Jednou Jakubovi rodiče začali rekonstruovat byt. Chtěli jsme vztahy napravit, tak jsme nabídli pomoc. Přijeli jsme, přivezli nářadí, barvy, tapety. A co? Zatímco já s Petrem jsme lepili tapety a stěrkovali stěny, Jakub seděl ve svém pokoji, zabořený do počítače. Hrál své nekonečné hry, aniž by nám nabidl aspoň šálek kávy. My, cizí lidé, jsme se u nich doma dřeli, a on, mladý zdravý kluk, nehnul ani prstem. Tehdy mě to zasáhlo jako rána – vážně je to ten člověk, se kterým chce naše dcera prožít život?
Jakub obecně žije ve svém virtuálním světě. Celé hodiny vysedává u počítače, skoro s nikým nekomunikuje, a když už, tak jen o svých hrách nebo o tom, jak ho „všechno sere.“ Neumím si představit, jak by mohla být Adélka s takovým člověkem šťastná. Je jako zářivá hvězda a on ji stahuje do bahna své apatie. Vím, že toto manželství pro ni bude pastí, ale jak jí to vysvětlit?
Zkoušeli jsme s Adélkou mluvit, ale je zamilovaná a neslyší nás. Každá naše zmínka o Jakubovi je pro ni útok. „Vy ho prostě neznáte!“ křičí se slzami v očích. Vidím, jak se zmítá mezi láskou a našimi argumenty, a trhá to mé srdce. Nechci, aby moje holka udělala chybu, které by celý život litovala.
Každou noc nemůžu spát a představuju si, jak Adélka, plná nadějí, jde k oltáři s mužem, který si neváží ani jí, ani její práce. Bojím se, že obětuje své sny pro někoho, kdo není ochotný ani vstát z gauče. Jak k ní proniknout? Jak ji uchránit před chybou, která jí může zničit život? Moje srdce matky křičí – tento sňatek je katastrofa, ale nevím, jak svou dceru zachránit.