Nezvaný host v bytě
Jana a Petr seděli v čele stolu, s očima zářícíma štěstím. Jejich svatba byla v plném proudu: hosté tančili, přípitky tekly proudem. Po oslavě se mladí manželé vydali na krátkou svatební cestu — dárek od Janiných rodičů. Bydlení už měli: útulný byt, který zanechala Janina babička. Sice malý, ale jejich, v dobré čtvrti, s celkovou rekonstrukcí — pro dva jako stvořený. Když se vrátili z cesty, vystoupali se zavazadly ke svým dveřím. Petr vsunul klíč do zámku, ale náhle ztuhl: dveře byly zamčeny zevnitř. Někdo byl v jejich bytě! Udiveně pohlédl na Janu, zmáčkl zvonek, a když se dveře otevřely, oba strnuli překvapením.
Na prahu stál Josef Novák, Petrův otec. „Tati? — vyhrklo z Petra. — Co tady děláš?“ Jana, stále ještě v šoku, si všimla, že Josef vypadal unaveně, s očima bez jiskry. „Pohádali jsme se s Alenou,“ povzdechl si. „Můžu u vás přespat?“ Jana se zarazila, ale přikývla: „Samozřejmě, Josefe, pojďte dál.“ V bytě voněly špagety s masem — Petrův otec stihl uvařit večeři, našel potraviny v mrazáku. „Věděl jsem, že se dnes vrátíte,“ dodal rozpačitě.
Jana a Petr se vzali po roce známosti. Svatba byla hlučná, a Jana už znala celou Petrovu rodinu: Josef Novák, jeho otec; Alena, macecha, která přišla do rodiny, když bylo Petrovi sedm; dvě tety, otcovy sestry, Marie a Dagmar; a dvě Petrovy nevlastní sestry, Lucie a Zuzana. Sestry, obě těhotné, na svatbě bručely a záviděly hostům jejich veselí, protože samy musely sedět potichu a pít džus. Jana se snažila být zdvořilá, ale cítila napětí: Alena a její dcery se vždy držely stranou, jako by Petr pro ně byl cizí.
Při večeři Josef vyprávěl, co se stalo. Lucie, starší Alenina dcera, porodila předčasně. Dítě bylo zdravé, ale její manžel ji podváděl, a tak odešla od něj zpět k matce. Alena po Josefovi chtěla peníze na kočárek a postýlku, obviňovala ho, že je povinen vnouče živit. „Já nejsem dědeček,“ hořce řekl Josef. „A ještě mě vyhodila. Vzala mi kartu, když jsem spal.“ Jana poslouchala a cítila, jak v ní roste rozhořčení. Alena byla vždycky panovačná, ale tohle už přesahovalo všechny meze.
Petr se zamračil: „Tati, zablokoval jsi kartu?“ Josef zavrtěl hlavou: „Nenapadlo mě… Už to dřív dělala.“ Jana se na muže podívala. Věděli, že Alena pronajímá svůj vlastní byt, ale žije v Josefově domě, který částečně patřil Petrovi — dědictví po jeho zesnulé matce. „Chce i tvůj byt,“ pokračoval otec. „Žádala, abys, Petře, se své části vzdal.“ Jana vydechla: „Jak to? Vždyť to je tvoje, Petře!“
Následující den Alena Petrovi zavolala. „Jsi dospělý muž,“ začala. „Odstěhoval ses k manželce, tak si něco sežeňte. Svůj podíl nech otci, tobě je k ničemu.“ Petr chladně odpověděl: „To je dědictví po mámě. Nic nevydám.“ Alena přešla k výhrůžkám: „Pokud Lucii nepomůžeš a nevzdáš se části, s Josefem se rozvedu!“ Petr se jen pousmál: „To by bylo to nejlepší, co můžeš udělat.“
Vrátil se k otci a zeptal se přímo: „Tati, jsi s ní šťastný?“ Josef váhal, ale pak přiznal: „Využívá mě. Jsem unavený.“ Petr navrhl plán: přepsat byt na něj darovací smlouvou. „Jestli s tebou Alena zůstane, znamená to, že jsi pro ni důležitý. Pokud odejde — je to její volba.“ Josef souhlasil a další den dokumenty podepsali. Jana manžela podporovala, i když měla obavy: „Co když začne dělat scény?“ Petr pokrčil rameny: „Ať to zkusí.“
Když to Alena zjistila, vtrhla do bytu, kde Josef stále pobýval. „Jak jsi mohl?! — křičela. — Podvedli tě!“ Josef klidně odpověděl: „Ty sama jsi chtěla byt. Teď je u Petra. Ty máš svůj. Pokud mě nepotřebuješ, odejdi.“ Alena pochopila, že ztratila kontrolu, sbalila si věci a odešla s pohrůžkou: „Ještě toho budete litovat!“ Ale nikdo nelitoval. Rozvod proběhl rychle — nebylo co dělit.
Byt zůstal Petrovi a Josef Novák začal žít se synem a snachou. Jana trvala na tom: „Tohle je tvůj domov, Josefe. Jsme rodina.“ Později, když se jim narodily děti, vzali hypotéku a přestěhovali se do nového bytu, ten starý nechali otci. Alena se pokusila vrátit, ale Josef byl neoblomný. „Konečně jsem volný,“ řekl jednou u večeře, a Jana se usmála. Jejich rodina jen zesílila, zatímco Alena zůstala s tím, co si vybrala — prázdnými ambicemi.