Moje tchýně si usmyslela, že bude v mém domě diktovat své pořádky. Připomněl jsem jí, kdo je tady pánem.
Stalo se, že jsem musel pustit tchýni do svého bytu. Ne proto, že bych po tom toužil. Mám báječnou ženu a ta mě upřímně prosila o pomoc – její matka se ocitla v těžké situaci. Skousl jsem to a souhlasil, chtěl jsem udržet mír v rodině. Jenže jak se zdálo, její matka na to rychle zapomněla.
Tchýně začala v mém domě zavádět své pořádky, jako by tu bylo všechno její. Přitom jsem ji hned na začátku upozornil, že byt je můj a nenechám si zasahovat do svého soukromí. Naše vztahy nikdy nebyly idylické. Vždycky jí vadilo, že nejdu podle jejího. A já nesnášel její způsob, jakým na všechny tlačila a poučovala je o životě.
Hned začala stěžovat mé ženě. Jenže moje žena je rozumná – nereagovala na její pomluvy. Její matka od začátku těžce nesla, že byt patří mně. Rozčilovalo ji, že nemůže prosadit svou vůli, jak byla zvyklá.
Tchýně má mladší dceru – Janu, o čtyři roky mladší než já. Před rokem se vdala, už těhotná. Mladí se nastěhovali k rodičům jejího muže, ale dlouho tam nevydrželi. Po půl roce, když se dítě narodilo, Jana utekla zpátky k matce. Tchýně brečela a křičela:
„Ubližují mé holce! Jakou má tchýni – to není žena, to je zmije! Pořád ji jenom kouše, ponižuje a uráží! To se přece k snaše nehodí!“
Málem jsem se rozesmál. Vždyť ta „strašná“ tchýně je přesně taková jako ona. Jen zrcadlový obraz. No, jak se říká – jak ty k lidem, tak oni k tobě.
Jana se nerozvedla, její manžel jí dál posílal peníze. Za měsíc se k ní vrátil – teď už do garsoniéry tchýně. Bylo jim tam samozřejmě těsno a tchýně spala v kuchyni. Se zetěm si nerozuměla a Jana, což bylo nejvtipnější, v konfliktech s matkou stála na straně manžela:
„Mami, neopovažuj se mi rozbíjet rodinu!“
Tehdy jsem tchýni řekl na rovinu:
„Nechtěli byste si najít vlastní bydlení?“
„A za co? Jana je na mateřské, manžel vydělá pár korun. Co si můžou dovolit?“
„To je jejich problém. A nás se to netýká.“
Ale ona k nám začala chodit čím dál častěji. Nejprve si stěžovala na osud, pak na bolesti zad z gauče v kuchyni, pak na hádky se zetěm. A nakonec vypustila:
„Už s nimi nemůžu bydlet! Můžu se nastěhovat k vám? Jen na chvíli!“
Chtěl jsem odmítnout. Ale manželka mě prosila:
„Máma u nás zůstane jen dva měsíce. Mluvil jsem s Janou, brzo si něco najdou.“
Dal jsem se přemluvit. Ale hned jsem stanovil pravidla. Tchýně přikyvovala: „Jasně, synku, chápu.“ První dva týdny byla tichá jako myška. Pak to začalo.
Přestavovala všechno kolem sebe. Tu rozložila své ubrousky, tam přestěhovala obrazy, jindy navrhla vyměnit záclony. Zpočátku jsem to přecházel. Pak jsem si začal stěžovat manželce. Zkoušela s ní promluvit – marně. Měsíce plynuly a „dočasně“ se protáhlo na půl roku. Jana, jak jsem předpokládal, se stěhovat nehodlala.
Tchýně mi stále víc vyčítala: „Zbytečně plýtváš vodou!“, „Vaříš špatně!“, „Nevíš, jak uklízet!“ Jednou vyhodila všechny mé čisticí prostředky a koupila hnusné šedé mýdlo, které smrdělo po celém bytě. Prohlásila: „Chemie je jed, budeme žít po staru!“
Navíc pravidelně vyhazovala jídlo z lednice, dokonce i to, co jsem právě uvařil. Tvrdila, že má „špatnou energii“ nebo že to „není dobré pro mou dceru“. Tentokrát jsem vybuchl. Neudržel jsem se, neběžel si stěžovat manželce – řekl jsem jí všechno, co se ve mně nahromadilo:
„Bydlíte v mém bytě. Dneska vám říkám – váš čas vypršel. Sbalte se a vraťte se k dceři. Nepotřebuju druhého tátu. Jsem dospělý muž a nenechám si nikým diktovat, jak mám žít ve vlastním domě.“
Tchýně se urazila. Když manželka přišla, začala si na mě stěžovat. Ale ona jen pokrčila rameny:
„Vyřiďte si to sami. Já do toho nebudu zasahovat.“
Tak šla tchýně do útoku: začala tvrdit, že je „starší a moudřejší“, že bych jí měl být „vděčný“. A tehdy jsem to ukončil:
„Vděčný? Za co? Za to, že jste z mého domova udělala peklo? Nežádal jsem vás, abyste mě učila žít. A už vůbec vám nedovolím, abyste mi tu zařídila filiálku blázince!“
Dal jsem jí měsíc na vystěhování. Ať si řeší své bytové problémy sami. Proč bych měl být rukojmím jejich chaosu? Se svou dcerou si neporadila, tak teď chce rozvrátit život mně?
Ne, děkuji. Už dost. V mém domě platí moje pravidla.