Babička přijede? Zruš to! Bude tu moje bývalá!
Stála u sporáku, když se kuchyní linula vůně pečeného masa a koření. Byl to jeden z vzácných večerů, kdy měla čas uvařit něco víc než jen míchaná vajíčka. Unaveně si otřela čelo, otočila se a zavolala:
„Vojto, pamatuješ, že zítra přijede moje babička?“
Za pár vteřin se ve dveřích objevil on – rozcuchaný, s ospalýma očima.
„Jaká babička?“ ušklíbl se Vojta. „Ty ses mi o tom zmiňovala?“
„Ano! Před pár dny!“ zamračila se. „Dohodli jsme se, že přijede v neděli.“
Vojta náhle znejistěl a vyhrkl:
„Zruš to. Zítra nemůže. Vůbec.“
„A proč, prosím tě?“ ostražitě se zeptala.
„Protože přijede… Markéta.“
„Jaká Markéta?“
„No… moje bývalá,“ vydechl.
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Pak je přerušil Irenin kašel – nevěděla, jestli se smát, nebo křičet.
„To myslíš vážně? Chceš, aby tu zítra bydlela tvoje bývalá? Zrovna když přijede moje babička?“
„Ale ty to nechápeš správně! Nebude tu bydlet, jen přespat! Má hádku s přítelem a nemá kam jít. Jen pár dní, vážně. S Markétou už dávno nic není, to víš! Jen potřebuje pomoct!“
„A nenapadlo tě, jak to bude vypadat? Babička přijede a tvá ‚kamarádka‘ z minulosti se tu bude potulovat. To bude paráda!“
„Řekneme, že je to tvoje kamarádka. Ty jsi herečka – uvěří ti!“
Irena zavrtěla očima, ale uvnitř už si představovala, jak Markéta vejde a na prahu ji osloví jako „paní domu“. Bylo to trapné, ale zároveň vzrušující.
Večer zazvonil zvonek. Na prahu stála Markéta – vysoká, sebejistá, s moderním sestřihem a kabelkou z butiku. Pohlédla na Irenu, zkoumavě.
„Aha, tak ty jsi ta zákonitá? Chápu… No nic, jsem tu jen na pár dní, neboj – tvého muže si nevezmu.“
Irena se ovládla. Jen prohodila:
„Pokoj vpravo, zítra přijede moje babička – neukazuj se jí moc.“
Markéta vešla dovnitř a Irena odběhla do kuchyně, kde jídlo už začalo chladnout.
„Markéto, dáš si s námi večeři?“
„Samozřejmě! To je závin? Neříkej, že jsi ho pekla. To je kupované těsto a marmeláda, že?“
„Nemusíš jíst,“ odsekla Irena, ale koutky rtů se jí zachvěly v úsměvu.
Markéta, bez zaváhání, navrhla:
„Chceš, tě naučím péct pořádně? Moje babička byla kuchařka, odmalička jsem u plotny.“
A tak začal večer, na který obě dlouho vzpomínaly. Do noci si povídaly jako staré přítelkyně – o mužích, receptech i módě. Irena poprvé cítila, že není jen „manželka“, ale žena, které se dá obdivovat. Markéta nebyla sokyně, ale spojenkyně.
Ráno Markéta odešla do práce a ke dveřím zaklepala Irenina babička – Božena. Hned na prahu ji udeřila do nosu vůně čerstvé pečeně.
„To jsi udělala ty?“ vykulila oči. „To bych nečekala…“
Irena jen přikývla, sotva potlačovala pýchu. Věděla, komu za to děkovat – té „bývalé“.
Večer zavolala Markéta:
„Ireno, dnes jsem doma. S Michalem jsme se dali dohromady. Díky za šaty a podporu. On zíral, když mě viděl na recepci – řekl, že mě teď bere na všechny obchodní schůzky. Mimochodem, podepsali jsme smlouvu. Jsi skvělá. Zítra přijdu pro věci – a objímám tě jako kamarádka!“
Irena položila sluchátko a pohlédla na Vojtu:
„Víš, měl jsi pravdu. Je fakt dobrá. A možná už vím, kdo jsem. Nejen manželka. Ale paní domu. A žena, která má co dát druhým.“
„Když sis navíc rozuměla i s Markétou – tak tomuhle světu už vůbec nerozumím!“ rozpačitě pokrčil rameny.
„Hlavně do toho nemluv,“ usmála se Irena, „a bude dobře.“