Je mi dvaašedesát, jemu osmašedesát. Rozvádíme se… Po pětatřiceti letech manželství
Jmenuji se Alena Nováková, je mi dvaašedesát. Mému manželovi Jakubovi je osmašedesát. Byli jsme spolu přes pětatřicet let. Zdálo by se, že život už je ustálený, děti vyrostly, dům je plný vzpomínek a před námi klidné stáří ve dvou. Myslela jsem, že jsme v pořádku. Ano, byly tam všední starosti, ano, málo romantiky. Ale přece jsme rodina.
Na Silvestra nám děti jako obvykle “pověřily” jejich kočku a odjely někam do Krkonoš slavit. Zůstali jsme s Jakubem sami. Během těch dlouhých svátků mi jednou řekl, že chce zajet do rodné vesnice na hřbitov – navštívit rodiče a zastavit se u sestry. Vyprovodila jsem ho bez otázek.
Uběhl týden. Vrátil se – navenek všechno jako dřív. A za pár dní najednou prohlásil, že podal žádost o rozvod. Klidně, bez emocí. “Už to dál nejde. Potkal jsem člověka, který mi rozumí. A který mě… uzdraví.”
Zůstala jsem jako opařená. Napřed jsem si myslela, že žertuje. Ale jeho výraz byl naprosto vážný. Ukázalo se, že zatímco jsem se starala o domácnost, prala mu košile a vařila svíčkovou, on obnovil kontakt se svou dávnou láskou – se ženou, se kterou chodil ještě před naším manželstvím. Našla ho přes internet. Žije ve stejném městě jako jeho sestra. A když odjel “na hroby”, strávil ve skutečnosti tři dny u ní.
Je to vdova. A podle jeho slov “má všechno”: třípokojový byt, chatu, několik aut a… schopnosti médiuma. Prý praktikuje alternativní medicínu, léčí bylinami, dělá masáže, čte aury a jak to nazval “umí rozpoznat nemoci na energetické úrovni”. Dokonce i rakovinu v raném stádiu prý “umí zaříkávat”.
Slíbila mu zdraví, péči a jako bonus chatu s autem – pokud se se mnou rozvede a vezme si ji. Takže za tři dny se rozpadlo všechno, co jsme budovali desítky let.
Požadoval, abych okamžitě šla na matriku a podala žádost o rozvod. Odmítla jsem. Řekla jsem, že se téhle frašky nebudu účastnit. Takže podal žádost sám. O tom, že je soudní jednání, jsem se dozvěděla náhodou – od známé u soudu. Přišla jsem tam v šoku a žádala vysvětlení.
A on v žádosti uvedl, že “už šest let spolu nežijeme” a “patnáct let nespíme v jedné posteli”. To všechno jsou lži. Ano, mezi námi byla zima, ano, byli jsme spíš jako sousedé – ale žili jsme pod jednou střechou, dělili se o domácnost, mluvili spolu, řešili společné věci. A já nechápu, jak ten člověk, se kterým jsem strávila celý svůj dospělý život, mě mohl tak snadno vymazat kvůli nějaké šarlatánce s tibetskými oleji a sliby “energetického očištění”.
Teď čekám na soud. Špatně spím. Někdy nemám sílu ani vstát z postele. Všechno se rozpadá. Ani ne tolik samotný rozvod mě děsí, ale ta zrada. Bydlí v našem bytě, ale mluví se mnou jako s cizí. Chladně, odtažitě, jako bych ho obtěžovala, jako by mě celou dobu jen snášel. A když jsem ho jako poslední naivní ženská poprosila, aby se zarazil, jen pokrčil rameny: “Aleno, už dlouho jsme jen spolubydlící. Chci být s někým, kdo mě ocení.”
Je mi z toho úzko. Ne o sebe. O tu ženu, která se mnou byla celý život – tu, kterou už v zrcadle nepoznám. Jak mám teď žít, když všechno, co jsem považovala za pevné, se ukázalo jako iluze? Když jsi dvaašedesát let něčí manželka a během jedné zimy se najednou změníš v nikomu nepotřebnou stařenu?…