Jmenuji se Jana a mám příběh, který mě trápí už dlouhá léta. Snad když se svěřím, bude mi trochu lépe.
Moje rodina nikdy nebyla příkladem harmonických vztahů. Žili jsme v Brně a od dětství jsem viděla, jak se mezi dospělými táhnou křivdy, pomluvy, alkohol a ponižování. Máma měla sestru – Jitku. Ta má syna, mého bratrance Honzu, který se oženil s dívkou, jež nebyla zrovna věrná, když to řeknu mírně. Nevěry byly časté, hádky hlasité a rozvod krátký, protože se zase dali dohromady, jako by na sobě byli závislí. Měli spolu dvě děti, ale lásky v tom nebylo o nic víc. A Jitka měla vážný problém s alkoholem, už roky neudržela žádnou práci. Neustálé flámy, výpovědi – celá rodina nad tím dávno mávla rukou.
Jednou Honzově ženě selhaly ledviny. Tehdy jsme s mámou zašly za babičkou – Věrou. A ona nám o té nemoci vyprávěla. Máma to komentovala slovy: “No, musí se myslet hlavou, ne tím, co je dole.” Obe dvě jsme nad tím mávly rukou, ale babička, která nikdy nemlčela, to doslova přetlumočila té nemocné. A pak se to rozjelo.
Skandál, který slyšela celá ulice. Teta, opilá jako duha, se vrhla na mámu, bránila svou snachu, jako by to byla její vlastní dcera. Nechtěly jsme se hádat, tak jsme odešly. Ale to nejhorší přišlo později – babička se přidala na stranu Jitky a její rodiny. Nás s mámou přestala zvát, přestala volat. Bylo to, jako bychom pro ni přestaly existovat. Máma se ještě pokoušela udržet kontakt, ale já ne. V ten okamžik jsem si řekla: Nechci mít nic společného ani s touhle opileckou rodinou, ani s někým, kdo nás dokáže tak snadno vyškrtnout ze svého života.
Uteklo osm let. Babičce brzy bude osmdesát. Nedávno mámu zavolala a se slzami v očích prosila o odpuštění. Máma ji samozřejmě odpustila – je to její matka. Má měkké srdce, vždycky ho měla. Ale já… já to nedokážu.
Teď mám malou dcerku. Moje radost, moje sluníčko. Máma o ní babičce řekla, a ta se třesoucím hlasem začala prosit alespoň o fotku. Že sní o tom, jak uvidí svou pravnučku, že se každou noc modlí, aby ji Bůh nechal alespoň jednou spatřit. Ale já jí to nedovolila. Rozhodně ne.
Ne proto, že bych se mstila. Ale proto, že v srdci pořád cítím tu křivdu. Protože mě pořád bolí vzpomínka na to, jak nás zradila, jak máma plakala a nechápala, čím si tohle zasloužila. Protože babička mi tehdy ukázala, že rodina není vždycky o lásce – někdy je to jen volba. A ona si nevybrala nás.
Nevím, jestli dělám správně. Máma říká: “Nechoď s hněvem, Jano, už je stará, unavená, chce jen odejít v klidu.” Ale uvnitř se všechno vzpírá. Nevím, jestli bude ještě příležitost, jestli zítra nebude pozdě, ale já nejsem připravená.
Řekněte… vy byste odpustili?