Pochybnosti, které ničí
Jitka seděla v kuchyni, opřela lokty o stůl a hleděla do černé noční tmy za oknem, jako by tam něco mohla zahlédnout. Její oči byly unavené, obličej šedivý. Najednou se dveře tiše zaskřípaly a do kuchyně vešla tchýně — Alena Pavlovna.
„Co tu děláš takhle pozdě?“ zeptala se a natáhla se pro džbán s vodou.
„Přemýšlím, Aleno Pavlovno,“ odpověděla Jitka sotva slyšitelně.
Žena se napila a chystala se odejít, ale Jitka náhle zvedla hlavu:
„Zůstaňte, prosím. Musíme si promluvit. Jen zavřete dveře…“
Alena Pavlovna se zastavila, lehce se napjala:
„Co se děje?“
„Posaďte se. Já… Musím vám něco říct o Tomášovi…“
Tchýně usedla s hrníčkem v ruce a Jitka začala. Čím více mluvila, tím více bledla matka jejího muže. To, co slyšela, jí vzalo řeč.
„Ne, Jitko, lidi v noci nevyhazuji. Ráno odejdete s klukem. Stejně brzy vstávám do práce — vzbudíte mě.“
„Nechtěla byste ten opravu odložit? S Vojtou bychom na chatu mohli odjet v létě, teď je zima… A Tomáš se má vrátit…“
„Nejde to. Teď jsou ceny nízké, pak vyletí nahoru, a v létě nechci bydlet v prachu.“
„Ale prach bude stejně,“ opatrně poznamenala Jitka.
„A mimochodem, vaše věci taky musí pryč. Už jsem to říkala. Nehraj si na oběť. Můj syn tě s dítětem přijal — mohla bys aspoň držet hubu.“
„Ale vždyť je to váš vnuk!“ vyhrkla Jitka.
„Opravdu? A víš, že Tomáš má dceru od té, co je na pracích v zahraničí? To je moje vnučka. Tenhle… u toho ještě musíme dokázat, že je jeho.“
Jitka ztuhla. Ta slova ji zasáhla jako rána pod žebra.
„Má skoro čtyři roky. A vy to říkáte až teď? Kam mám s dítětem jít?“
„Nevím,“ pokrčila rameny Alena Pavlovna. „Je mi to jedno.“
S Tomášem se Jitka seznámila před pěti lety. Nebyl žádný krasavec, ale zdál se spolehlivý. Už nešlo o lásku — oba byli dospělí, zkušení. Ona — kuchařka ve školní jídelně, on — dělník, který jezdil za prací do zahraničí. Když otěhotněla, hned navrhl, ať se vezmou. Bez svatby, jen na úřadě.
Bydleli u jeho matky. Aleně Pavlovně vadilo, že se v jejím domě usadila cizí žena, navíc těhotná. Zvykla si na ticho, samotu, pravidelný řád. A teď — někdo zpívá v koupelně, šourá se po bytě, a pak ještě mimino, které řve ve dne v noci. A syn najednou méně pomáhal na chalupě.
Hlavně — nevěřila, že Jitka Tomáše miluje. Myslela si, že si ho vzala z vypočítavosti. A pochybovala: je Vojta opravdu její vnuk?
Teď se rozhodla pro rekonstrukci. A předem řekla: Jitka s klukem musí pryč. Ta odporovala — prý nemá kam. I když teta byla ochotná je přijmout. Tchýně neustupovala. Všechno ji dráždilo — od stop hraček po pach dětské výživy.
Když Tomáš náhle přestal odpovídat na zprávy, Jitku to znepokojilo. Nikdy to nedělal. V noci mu nevolala, ale ráno — telefon byl vypnutý.
„Nikdy ho nevypíná,“ řekla Jitka, když vešla do kuchyně. „Něco není v pořádku.“
„Asi spí,“ zamumlala tchýně. „Proč jsi najednou tak vystrašená?“
„Píšeme si každý den. Tohle se nikdy nestalo.“
„Zavolej do práce. No tak.“
Jitka vytočila číslo. Za pár minut zbledla.
„Je v nemocnici. Odvezli ho… Bylo mu špatně.“
„Co?!“ Alena Pavlovna se skoro sesula. „Kdo to zjistil?“
„Jeho… bývalá manželka. Ta ví. Nás nikdo neinformoval.“
„Jedu za ním!“ vyhrkla tchýně.
„Ne, máte tu opravu. Já odvedu Vojtu k tetě a sama za ním pojedu. Všechno zjistím.“
Za tři týdny se Jitka vrátila s Tomášem. Byl ve vážném stavu — následky mozkové mrtvice. Levá strana těla špatně fungovala, ale mluvil, vtipkoval, snažil se.
Jitka od něj neuhnula. Hledala odborníky, domlouvala rehabilitace, spala tři hodiny denně, lítala na procedury, injekce, cvičení. Žila jen proto, aby Tomáše vrátila k normálnímu životu.
Jednou pozdě večer, když tchýně myla nádobí, Jitka tiše řekla:
„Povím vám všechno. Jen mu to neříkejte.“
A vyprávěla pravdu: Tomáš jel za bývalou ženou, aby viděl dceru. Otevřel mu neznámý muž. A dítě — jeho kopie. Blonďák s jamkou na tváři. Pak sama Irena přiznala: tenhle muž je skutečný otec holčičky, jen se předtím bála zůstat sama, a Tomáš byl po ruce.
Tomáš si sedl na lavičku, a srdce to nevydrželo.
„Takže,“ vydechla tchýně, „ta holčička vůbec není moje vnučka?“
„Přesně tak.“
Po tomto rozhovoru začala Alena Pavlovna na Jitku hledět jinak. Viděla, jak žije pro muže, jak vstává v noci, masíruje mu ruku, hlídá stravu, studuje, konzultuje. Kde je teď ta „cizí“, která si ho vzala z prospěchu?
Jednou, když Jitka zase seděla u notebooku, tchýně se otočila:
„Řekni mi upřímně. Vojta — je Tomášův syn?“
Jitka neodpověděla hned. Pak zvedla hlavu:
„Pravda je přímo před vámi. Začali jsme spolu chodit, když jste to viděla na vlastní oči. Možná jsem ho nemilovala šílenou láskou, ale vybrala jsem si Tomáše. A nezradila jsem ho. Opravdu potřebujete testy, abyste to pochopila?“
Alena Pavlovna to nevydržela — rozplakala se. Pak přistoupila a objala Jitku.
„Odpusť mi. Stará hloupá bába. Neviděla jsem, kdo stojí přede mnou.“
Jitka se také rozplKonečně se všichni zasmáli, jako by ty roky pochybností a bolesti nikdy nebyly.