Matka přijede? Zruš to! Bude tu moje ex!
Eliška stála u sporáku, kde se vůně pečeného masa a kožení linula celou kuchyní. Byl to jeden z těch vzácných večerů, kdy měla čas uvařit něco víc než jen míchaná vejce. Unaveně si otřela čelo, otočila se a zavolala:
“Patriku, vzpomínáš si, že zítra přijede moje máma?”
Za pár vteřin se ve dveřích objevil on – rozcuchaný, s ospalýma očima.
“Jaká máma?” zamrkal nechápavě. “Říkala jsi mi něco?”
“Ano! Před několika dny!” zamračila se Eliška. “Dohodli jsme se, že přijede v neděli.”
Patrik náhle znejistěl a vyhrkl:
“Zruš to. Zítra nemůže. V žádném případě.”
“A to proč?” postavila se pohotově.
“Protože přijede… Lucie.”
“Jaká Lucie?”
“No… moje bývalá,” vydechl.
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Pak ho přerušil Eliščin kašel – nevěděla, jestli se smát, nebo křičet.
“To myslíš vážně? Chceš, aby u nás zítra byla tvoje ex? Přesně v den, kdy přijede moje matka?”
“Ne tak hned! Nebude tu bydlet, jen přespat! Hádala se s přítelem, nemá kam jít. Jen pár dní, vážně. Už dávno spolu nejsme, to víš! Lucie je prostě v nouzi!”
“A napadlo tě, jak to bude vypadat? Máma přijede a tady se bude motat tvoje ‘kámoška’ z minulosti. Skvělá podívaná!”
“Řekneme, že je tvoje kamarádka. Ty jsi herečka, uvěří ti!”
Eliška převrátila oči, ale v hloubi duše si už promítala scénu, kdy Lucie vstoupí a první, co udělá, bude oslovení „paní domu“. Bylo to nechutné, ale zároveň ji to zajímalo.
Večer zazvonil zvonek. Na prahu stála Lucie – vysoká, sebevědomá, s moderním sestřihem a kabelkou z butiku. Hodila na Elišku odměřující pohled.
“Tak ty jsi ta oficiální? No nic, jsem tu na pár dní, neboj – tvého manžela nechám na pokoji.”
Eliška se ovládla. Jen přes zuby procedila:
“Pokoj vpravo, zítra přijede máma – neukazuj se moc.”
Lucie vešla dovnitř a Eliška zamířila do kuchyně, kde jídlo už začínalo chladnout.
“Lucie, budeš s námi večeřet?”
“Samozřejmě! To jsi udělala koláč? Neříkej mi, žes ho pekla sama. To je kupované těsto a marmeláda, že?”
“Pokud ti nechutná, nemusíš,” odsekla Eliška, ale koutky rtů se jí zachvěly v polovičním úsměvu.
Lucie, bez přestávky, náhle navrhla:
“Chceš, naučím tě péct pořádně? Moje babička byla kuchařka, já u sporáku odmala.”
A tak začal večer, který obě nezapomenou. K půlnoci si povídaly jako staré přítelkyně – o mužích, receptech i módě. Eliška poprvé cítila, že není jen „manželka“, ale žena, která dokáže zaujmout. Lucie se neukázala jako sokyně, ale spojenkyně.
Ráno Lucie odešla do práce a za dveřmi se objevila Eliščina matka – Alena Janů. Už od prahu ji udeřila vůně čerstvé pečeně.
“To jsi udělala ty?” oči se jí rozšířily. “To bych nečekala…”
Eliška jen přikývla, sotva potlačujíc pýchu. Věděla, komu poděkovat – té „bývalé“.
Večer Lucie zavolala:
“Eli, dneska budu doma. Usmířila jsem se s Martinem. Díky za šaty a podporu. Když mě viděl na recepci, úplně ztuhl – řekl, že mě teď bude brát na všechny obchodní schůzky. Mimochodem, smlouvu jsme podepsali. Jsi skvělá. Zítra zaběhnu pro věci – a obejmu tě jako kamarádka!”
Eliška položila sluchátko a podívala se na Patrika:
“Víš, měl jsi pravdu. Ona je fakt fajn. A možná teď vím, kdo jsem. Ne jen manželka. Ale paní domu. A žena, která má co nabídnout.”
“No, když jsi se skamarádila i s Lucií, tak už tomu nerozumím vůbec!” rozpačitě roztáhl ruce.
“Hlavně do toho nekruť,” usmála se Eliška, “a bude dobře.”