„Ty jsi pro mě nikdo!“ — ten výkřik macechy zabolel víc než nůž.
„Ty jsi pro mě nikdo!“ vykřikla Tereza a práskla dveřmi tak silně, až zazvonily skleničky v vitríně. V domě nastalo mrtvé ticho. Lucie si sedla na okraj židle a sevřela hrnek, v němž už dávno vychladl čaj.
„Mami, co se stalo?“ nahlédla do kuchyně mladší Adélka.
Lucie jen zavrtěla hlavou. V očích jí leskly slzy.
„Zase Tereza řvala?“
„Volala třídní…“ zašeptala žena. „Ale nic, to není důležité…“
Adéla přistoupila blíž a objala matku kolem ramen:
„Maminko, no nebuď smutná. Všechno se srovná.“ Přestože jí bylo teprve třináct, v jejích očích byla zvláštní zralost. Někdy se zdálo, že je starší než její patnáctiletá nevlastní sestra.
Za půl hodiny se z práce vrátil David. V domě se rozvoněl večeří. Všichni kromě Terezy usedli ke stolu.
„Kde je?“ zeptal se, pohledem hledaje prázdnou židli.
„Naštvala se,“ odpověděla Adéla, opatrně míchající polívku.
David se podíval na ženu. Ta provinile odvrátila oči.
„Volala třídní. Tereza propadá ze všeho. Zkusila jsem s ní mluvit…“ Lucie zarazila se, snažíc se potlačit slzy.
David vstal a zamířil k dceřinu pokoji. Zaklepal.
„Nevcházej!“ ozvalo se zevnitř.
„Jsem sám. Můžu?“
Dveře se pootevřely a Tereza, přesvědčivši se, že za ním nikdo není, neochotně pustila otce dovnitř.
„Co to tu máš za nepořádek?“ pohleděl na rozházené věci a prázdný obal od nudlí.
„Lucie zase…“ začala dívka, ale otec ji přerušil:
„Sám jsem volal paní učitelce Novákové. Vážně se ti hroutí všechny známky. Co se děje, Terezo?“
Mlčela. Začala naházet učebnice do batohu.
„Nežádám, abys Lucii milovala, ale mohla bys ji aspoň respektovat. Každý den jí ubližuješ.“
„A ona mně ne? Vzal jsi ji s Áďou do obchoďáku, zatímco jsem tu seděla sama!“
„Zapomněla jsi, že jsi tehdy dostala zaracha za útěk v noci za kámoškou?“
„Jasně! Já jsem zlá, Áďa je svatá!“
„Přestaň!“ Davidův hlas ztvrdl. „To už přeháníš!“
Vyšel bez čekání na odpověď. V kuchyni seděla Lucie, svírajíc ruce. Slova se jí drala do krku, ale když pohlédla na muže, neřekla nic. Až po chvíli vydechla:
„Už nevím, co dělat. Tereza mě odmítá, žárlí na tebe. Snažila jsem se, opravdu… ale nikdy jsem pro ni nebyla nikým blízkým.“
„Vím, drahá,“ objal ji David. „Ale co teď?“
„Musíme se na čas rozdělit,“ vypravila ze sebe Lucie.
„Cože?“ odtáhl se. „To myslíš vážně?“
„Třeba, když budeš jen s ní, něco v ní změní…“
Tereza slyšela každé slovo, schovaná za dveřmi. V hrudi jí vzplála naděje. „Táta bude zas jen můj.“
Ráno David oznámil dceři, že se stěhují zpět do starého bytu. Adéla se rozbrečela. Vtrhla do Tereziného pokoje a vykřikla:
„Nenávidíš moji mámu a bereš mi tátu!“ a vyrazila ven, práskla dveřmi.
Tereza nečekala, že to takhle dopadne. Jásala, dokud nepochopila, jak těžké je žít bez Luciiných rukou. Nikdo nevařil. Nikdo nepomáhal s úkoly. Otec byl v práci, a jí nezbývalo než vařit špagety a prát ponožky. Stal se přísným, neústupným, netrpělivým. Ne jako Lucie, která trpělivě vysvětlovala, i když jí křičela do tváře.
Blížily se narozeniny. Tereza se rozhodla upéct dort sama. Našla recept, zadělala těsto… ale nedávala pozor. Korpus shořel. Když se otec vrátil, uviděl dceru, jak pláče nad spáleným plechem.
„Tati… vraťme se domů,“ zašeptala, schoulená v jeho náručí. „Promiň. Mám tě ráda… i Lucii… i Áďu…“
„Já tě taky mám rád, holčičko. Ale vrátit se… to není tak jednoduché. Zranili jsme je. Nejdřív se musíme zeptat, jestli nás přijmou.“
Tereza mlčela. Bylo jí hanba. Strašlivě hanba.
„Musíš pochopit,“ řekl David, „Lucie ti možná není matkou, ale zaslouží si respekt. A ty se musíš omluvit.“
Celou noc Tereza nemohla spát. Poprvé za dlouho necítila vztek. Jen stud a bolest. Nad ránem požádala otce, aby ji odvezl za Lucií a Adélou.
Omluvila se. Upřímně. Se slzami. Lucii. Adéle. A o pár dní později poprvé v životě zašeptala: „Mami… promiň.“
A nikdo nevěděl, kdo z nich v tu chvíli plakal víc.