„Už mě fakt štvete!“ — chtěla jsem zakřičet na svou švagrovou. Ale zadržela jsem se. A ona jako obvykle — zase přijela s kufrem na víkend…
Jmenuju se Jana, je mi devětatřicet. S manželem Jakubem jsme spolu dvanáct let. Máme pěknou, soudržnou rodinu, rosteme syna, v zásadě je všechno v pořádku. Až na jednu věc, která mi už roky kazí život. Je to jeho sestra — Alena.
Alena je o osm let starší než Jakub. Nikdy nebyla vdaná, děti nemá. Bydlí sama v domě naproti a… de facto bydlí i u nás. Nenadávám. Objevuje se v našem bytě jako přízrak — potichu, vytrvale a téměř denně. Někdy mám pocit, že Aleně klíče od našeho domu rostou přímo z kabelky.
Nejdřív jsem se snažila být zdvořilá, dokonce milá. No tak, švagrová, rodina, jak se to vezme. Říkala jsem si — přijde, pokecáme, dáme si čaj a odejde. Jenže chodila každej večer. A o víkendech. Na dovolenou. I když jsme měli návštěvu. Dokonce i když jsem byla nemocná — přišla taky.
Alena nezná hranice. Pořád něco komentuje: jak vařím, jak vychovávám syna, jak se oblékám. Jednou prý moc mlčím, pak se zase moc hlasitě směju, koláč je suchý, byt „neuklizenej dost“. A hlavně — neříká, ona rozkazuje. A já to všechno polykám. Protože nesnáším hádky. Protože Jakub říká: „Jani, vydrž, vždyť je sama, kromě nás nemá nikoho.“
Vydržela jsem. Ale trpělivost přece není nekonečná.
Alena pracuje jako účetní v soukromé firmě. Z práce chodí dřív než já a… zamíří k nám. Přijdu domů — už sedí na gauči, televize řve, kočka se schovala pod postel. Syn v mobilu. A ona — jako by tu byla doma. Polévka čeká. Nebo spíš já čekám, až uvolní koupelnu. Večeří s námi, pak hodiny vypráví svoje „dobrodružství“ z finančáku, který nikdo neposlouchá. A pak jde. Někdy zůstane přes noc, protože se jí „bojí o samotě, když je bouřka“ nebo „v domě špatně topí“.
Když jsme někam chtěli vyrazit — Alena jela s námi. A bylo jedno, že jsem snila o víkendu jen s manželem. Že mi slíbil výlet k moři k narozeninám. Alena byla tam. V našem pokoji. Spala na vedlejší posteli. A všechno za Jakubovy peníze. A to vydělává normálně, šetří, jak sama říká, „na horší časy“. Asi si myslí, že já jsem to horší období.
A Jakubova máma mi navíc vyčítá, že jsem nevděčná. Prý Alena není cizí, jen je osamělá a potřebuje nás. Chápu, že nemá rodinu ani děti. Ale proč za to mám platit já svým pohodlím?
Jednou jsem Jakubovi řekla na rovinu:
— Už mě to nebaví. Nerespektuje naše hranice. Je všude. Je to nesnesitelný!
Jen pokrčil rameny:
— No a co jako mám dělat? To je přece moje sestra…
Nedávno to vyvrcholilo. Šli jsme s manželem do divadla — jen my dva. Prosila jsem o ten večer. Domluvila se s kamarádkou, aby pohlídala syna. Sotva jsme se usadili — zavolala Alena.
— Kde jste? Proč jste mě nevzali? Chcete mě snad vymazat z rodiny? — ječela do telefonu.
A za dva dny — zase tu byla. S taškou. S noční košilí. S oblíbeným seriálem. Prohlásila: „Mám volný víkend, tak jsem si řekla, že ho strávím s vámi.“
Stála jsem v kuchyni, držela se okraje stolu. Málem jsem vykřikla. Ale mlčela jsem. A uvnitř ve mně něco prasklo.
Nevím, jak říct Jakubovi, že už to takhle dál nejde. Že potřebuju dům bez třetího dospělého. Bez nevyžádaných rad. Bez hádek. Bez Aleny.
A bojím se, že když se nic nezmění, jednou budu muset odejít. Abych se znovu nadechla. Protože ani láska nevydrží, když mezi tebou a manželem stojí ještě jeden život. Příliš hlasitý. Příliš vtíravý. Příliš cizí.