– Vždyť sám říkáš, že nejsou jako ty! – vykřikl z obrazovky hláška z levného seriálu. – To jako vážně? Jsou tvoje kopie!
Viktor se nuceně usmál a pohlédl na manželku. Byla to přece ona, kdo navrhl večer s čajem a seriálem. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že prší díky této „telenovele“ jeho rodina praskne ve švech, jen by se zasmál.
– A víš co? Chápu ho, – řekl Viktor chladně, aniž by odtrhl oči od obrazovky. – Moji synové taky nejsou vůbec jako já. Ani jeden. Všichni čtyři jsou tvá kopie. Možná bych si taky měl udělat DNA test?
– To je vážně vtipné, – ošklivě se zašklelila Růžena. – Co si ještě vymyslíš?
– Myslím to vážně. Vím všechno. Ty děti nejsou moje.
– Co to meleš?! Kdo ti tohle řekl?!
– Jeden člověk. Kolega. Prostě se podíval na naši fotku a zeptal se: „Jsi si jistý, že jsou tvoje?“ A víš co? Najednou mi došlo, že ne. Nejsou jako já. Ani vzhledem, ani povahou.
Růžena zbledla. Srdce se jí sevřelo bolestí, křivdou a panikou. Tolik let spolu. Tolik let bok po boku – starosti, radosti, nemoci, zkoušky, porody. A on… Prostě se podíval na fotku a uvěřil cizímu.
– Ty opravdu věříš, že jsem tě dvacet let vodila za nos? Myslíš, že bych ti mohla podsouvat cizí děti?! Seš normální?!
– Přestaň s tím divadlem! Vždyť to vidíš sama! Jsou tvoje kopie! A já pro ně kdo – strejda?
– Kdo to je? – zeptala se Růžena ledovým tónem. – Ta ženská, co ti tohle nakecala?
– Co máš s nějakou ženskou? To byl kolega! Sám si to prožil.
– Jasně. A ty jsi jako klacek. Hned první vítr, a už tě zlomil. Rozvádíme se?
– Rozvádíme, – řekl klidně. – Chci si nechat udělat testy. Pokud se ukáže, že ani jeden není můj – tečka. Ať je v kolonce „otec“ pomlčka.
Děti, když zjistily, že otec pochybuje o jejich příbuzenství, s ním přestaly mluvit. Nejstaršímu, kterému bylo osmnáct, oznámil, že ho už nikdy neosloví jako tátu. Nejmladší, pětiletý, jen na něj koukal s nechápavým výrazem a ptal se: „Tati, tys se na nás občasil?“
Rodina se rozpadala. Kamarádi, příbuzní, kolegové – všichni byli v šoku. Růžena byla v zoufalství, Viktor tvrdohlavý a hluchý ke všem argumentům. A důvod? Dívka jménem Alžběta, nová v práci, mladá, ambiciózní, s úsměvem jako z reklamy a chováním lovkyně.
– Neber to špatně, – špitala Viktorovi u šálku kávy. – Jen je zvláštní, že po tobě děti nezdědily vůbec nic. Ani rysy, ani povahu. I když, to se občas stává…
Nejdřív se zlobil, pak pochyboval. A nakonec uvěřil. A tak – soud, testy, analýzy. A čtyři výsledky: Viktor Novák je otec. Biologický.
Alžběta brečela, prosila o odpuštění, slibovala, že je to láska. Že nikomu nechtěla ublížit. Viktor si ji vzal týden po rozvodu.
Ale nový život nevyšel. V práci – bojkot. Vyhodili ho rychle. Alžbětu taky. Kamarádi se odvrátili. Sousedé ho přestali zdravit. A brzy Alžběta sbalila kufry a odešla – „to napětí nedala“.
Zkusil se vrátit. Zaklepal na známé dveře.
– Promiň, – řekla Růžena, – už tě nepotřebujeme. Máme se dobře.
A Viktor zůstal sám. Bez rodiny. Bez přátel. Bez dětí, které se na něj – jak se ukázalo – podobaly víc, než by si kdy představoval.
*Někdy stačí jediná pochybnost, aby zničila vše, na čem záleží. A když jednou odhodíš to, co máš, už to nikdy nedostaneš zpět.*