Pochyby, jež ničí
Běla seděla u kuchyňského stolu, opírala se lokty o desku a upírala zrak do černého nočního okna, jako by v něm mohla něco spatřit. Její oči byly unavené, tvář šedivá. Najednou dveře tiše zaskřípaly a dovnitř vešla tchýně – Věra Stanislavovna.
„Proč tady sedíš tak pozdě?“ zeptala se a natáhla se pro džbán s vodou.
„Přemýšlím, Věro Stanislavovno,“ odpověděla Běla sotva slyšitelně.
Žena se napila a chystala se odejít, když Běla náhle zvedla hlavu:
„Zůstaňte, prosím. Musíme si promluvit. Jen zavřete dveře…“
Věra Stanislavovna se zarazila, lehce znepokojená:
„Co se stalo?“
„Posaďte se. Já… musím vám něco říct o Jaromírovi…“
Tchýně usedla, držíc sklenici v ruce, a Běla začala. Čím více mluvila, tím více bledla matka jejího muže. To, co slyšela, jí jako by vzalo řeč.
„Ne, Bělo, v noci lidi nevyhazuji. Ráno odejdete s chlapcem. Stejně musím vstávat do práce – vzbudíte mě.“
„A co kdybychom odložili ten rekonstrukci? S Honzou bychom v létě mohli na chatu, teď je zima… A Jaromír se zrovna vrátí…“
„Není možno. Teď je to výhodné – pak ceny vyskočí a v létě nechci žít v prachu.“
„Stejně bude prach,“ opatrně poznamenala Běla.
„A vaše věci, mimochodem, také musí zmizet. Už jsem to říkala. Nehraj si na oběť. Můj syn vás přijal – mohla by ses aspoň držet zkrátka.“
„Ale vždyť je to váš vnuk!“ vyhrkla Běla.
„Opravdu? Jaromír má dceru od té, co je na zahraničních brigádách. Ta je moje vnučka. Tento… ten se ještě musí dokázat.“
Běla ztuhla. Slova tchýně ji zasáhla jako rána pod žebra.
„Má skoro čtyři roky. Teprve teď mi to říkáte? A kam mám s dítětem jít?“
„Nevím,“ pokrčila rameny Věra Stanislavovna. „Je mi to jedno.“
S Jaromírem se Běla seznámila před pěti lety. Nebyl krasavec, ale zdál se spolehlivý. Už nešlo o lásku – oba byli dospělí, se zkušenostmi. Ona kuchařka ve školní jídelně, on dělník, který často odjížděl na zahraniční práce. Když otěhotněla, hned navrhl sňatek. Bez svatby, jen na úřadě.
Bydleli u jeho matky. Věře Stanislavovně se nelíbilo, že se v jejím domě usadila cizí žena, navíc s břichem. Zvykla si na ticho, samotu, spořádaný život. A teď – někdo zpívá v koupelně, šoupe nohama a pak ještě dítě, které řve ve dne v noci. A její syn navíc méně pomáhal na chatě.
Hlavně – nevěřila v Běliny city. Myslela si, že si Jaromíra vzala z vypočítavosti. A pochybovala: je Honza skutečně jejím vnukem?
Teď se rozhodla pro rekonstrukci. Předem nařídila: ať Běla s dítětem vypadne. Ta se vzpírala – prý nemá kam. Přestože teta byla ochotná je přijmout. Tchýně neústupovala. Vše ji štvalo – od stop hraček až po pach dětské výživy.
Když Jaromír náhle přestal odpovídat, Běla se znepokojila. Nikdy tak nejednal. V noci nevolala, ale ráno – telefon byl vypnutý.
„Nikdy ho nevypíná,“ řekla Běla, vstupujíc do kuchyně. „Něco je špatně.“
„Asi spí,“ zamumlala tchýně. „Proč jsi najednou tak vyděšená?“
„Každý den si píšeme. Tohle se nikdy nestalo.“
„Zavolej do práce. No tak.“
Běla vytočila číslo. Za pár minut zbělela.
„Je v nemocnici. Odvezli ho… Udělalo se mu špatně.“
„Cože?!“ Věra Stanislavovna se posadila. „Kdo to zjistil?“
„Jeho… první žena. Ona ví. Nás nikdo neinformoval.“
„Já pojedu!“ vykřikla tchýně.
„Ne, máte tu rekonstrukci. Nechám Honzu u tety a sama za ním. Vše zjistím.“
Za tři týdny se Běla vrátila s Jaromírem. Byl v těžkém stavu – s následky mrtvice. Levá polovina těla špatně poslouchala, ale mluvil, žertoval, snažil se.
Běla od něj neuhnula ani na krok. Hledala odborníky, domlouvala rehabilitaci, spala tři hodiny denně, létala na procedury, injekce, cvičení. Žila jen proto, aby Jaromíra vrátila zpět do života.
Jednou pozdě večer, když tchýně myla nádobí, Běla tiše pronesla:
„Řeknu vám všechno. Jen mu to neříkejte.“
A odhalila pravdu: Jaromír jel za první ženou, aby viděl dceru. Otevřel mu neznámý muž. A dítě – jeho kopie. Blondýnek s důlkem na tváři. Až pak sama Alena přiznala: on je skutečný otec, jen se bála zůstat sama a Jaromír byl po ruce.
Jaromír usedl na lavičku a srdce to nevydrželo.
„Takže to znamená,“ vydechla tchýně, „že ta vnučka vůbec není moje?“
„Přesně tak.“
Po tomto rozhovoru se Věra Stanislavovna na Bělu začala dívat jinak. Viděla, jak žije pro manžela, jak vstává v noci, masíruje mu ruku, hlídá stravu, studuje, konzultuje. Kde je ta „cizí“, ta „vypočítavá“?
Jednou, když Běla zase seděla u notebooku, tchýně se otočila:
„Řekni mi upřímně. Je Honza Jaromírův syn?“
Běla neodpověděla hned. Pak zvedla hlavu:
„Pravda je před vámi. Začínali jsme spolu před vašima očima. Možná jsem ho nemilovala až k zalknutí, ale vybrala jsem si Jaromíra. A nezradila jsem. Opravdu potřebujete testy, abyste to pochopila?“
Věra Stanislavovna to nevydržela – rozplakala se. Pak přistoupila a objala Bělu.
„Odpusť mi. Stará hlupanda. SlePřes okno vnikl závan nočního vzduchu a přinesl s sebou tichý zvuk vzdá.
lené tramvaje, jako by celý svět teď dýchal v jednotném rytmu.