Jmenuji se Lucie a jsem vdaná už šest let. Můj manžel Jakub je ochotný, pracovitý, má zlaté ruce a dobré srdce. A všechno by bylo v pořádku, kdyby to jeho zlato nepřerozděloval po kouscích celé rodině – jen ne té naší.
Jakub má velkou rodinu. Matka, bratr, dvě tety, sestřenice a dokonce i vzdálení bratranci – každý z nich má nějaký problém, který prý může vyřešit jen můj muž. A ne za týden, ne o víkendu, ale hned. V noci. V den, kdy máme výročí, nebo když má náš syn horečku.
Před svatbou jsem věděla, že má k rodině blízký vztah, ale skutečný rozsah jeho „rodinné oddanosti“ mi došel, až když jsme se vzali a přestěhovali se do jeho rodného města. Dostali jsme od babičky byt – skromný, ale náš. Rodina mu slíbila pomoc s prací, a tak jsem bez rozmýšlení souhlasila s přestěhováním. O pár měsíců později jsme měli svatbu.
Nejdřív jsem jeho věčné „pomoz támhle, odvez tady“ přičítala svatebním přípravám a zařizování bytu. Pak se to ale jen zhoršovalo. Jakub mohl půl dne kopat záhony u maminky, pak jet dvacet kilometrů pomáhat bráchovi s opravou střechy a poté – uprostřed noci – ještě odvézt strejdu do lékárny. Ráno padl vyčerpáním do postele, stěžoval si, jak je unavený, a já se snažila ho aspoň trochu hýčkat – snídaně do postele, klid, pohoda. Ale sotva se trochu vzpamatoval – znovu zazvonil telefon. A znovu běžel.
Mlčela jsem. Trpělivě čekala. Doufala, že to pomine. Že pochopí, že má teď rodinu, mě, domov, kde je taky spousta práce a starostí. Ale ne. Všechna jeho energie mířila ven. A já se sama motala mezi úklidem, opravami, výběrem nábytku a řešením každodenních problémů. Tapety jsem lepila sama. Nábytek přemisťovala sama. Myčku připojil řemeslník, kterého jsem zavolala já. Protože Jakub neměl čas.
Nedělala jsem scény. Mluvila jsem klidně. Připomínala mu, že jsem jeho žena, ne spolubydlící. Pokyvoval, líbal mi ruce, prosil o pochopení a málem brečel – prý nemůže rodině odmítnout.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem si – teď se všechno změní. Byla jsem pro něj důležitá. Staral se, nosil nákupy, vařil, vozil mě k lékaři. Byli jsme si zase blízcí. Ale za měsíc – vše jako dřív. Jakmile skončily ranní nevolnosti – zase teta, zase bratr, zase mamince teče kohoutek a jen Jakub může zachránit situaci.
„Teď já pomůžu jim,“ ospravedlňoval se. „Až budeme potřebovat my, oni pomůžou nám.“
Jenže za celé ty roky nám nikdo z nich nepomohl. Syn se narodil – první měsíc se Jakub snažil. Pak zase zmizel. Probouzela jsem se sama, usínala sama. Chodila jsem s kočárkem sama. On byl u strejdy na stavbě, v obchodě pro tetu, u sestřenice, která potřebovala posunout skříň. Volali mu kdykoliv, a on jel. Když se nám rozbila pračka, „opravář“ z rodiny neměl čas, musela jsem volat odborníka.
A víte, co je nejsmutnější? Když se sejde celá jejich rodina, všichni Jakuba chválí: „Jaký šikula! Zlatý kluk! Všem pomáhá!“ A já sedím vedle a usmívám se strojeně. Protože vím – oni vidí hrdinu, ale já žiju s mužem, který na mě nemá ani čas, ani sílu.
Zkoušela jsem s ním mluvit. Jen mávl rukou:
„To si jen vymýšlíš. Všechno máš. Co ještě chceš?“
A já chci jen tolik – aby byl manžel doma. Aby viděl, jak roste jeho syn. Aby i my měli „naléhavé záležitosti“, na které by neřekl „až potom“. Abych necítila, že jsem ve vlastním manželově životě navíc.
Někdy mám pocit, že jsem jen stín. Žena, která mu přinese večeři a mlčky ho vyprovodí na další „hrdinský čin“. A jemu to očividně vyhovuje.
Mně už ne…