Někdy se zdá, že láska dětí k matce je něco samozřejmého, pevného jako skála. Pak ale přijde den, kdy se i ta skála rozpadne – pod tíhou okolností, sobectví a kruté lhostejnosti. Přesně to bylo v rodině Jany a Jakuba, kde všechno začalo nemocí a skončilo zradou a bolestí.
Když jejich stárnoucí matku Alžbětu Novákovou postihla mrtvice, obrátili se její děti nejdřív na vlastní rodinu. Starší dcera Jana, ačkoli měla stabilní práci a dospělou dceru, okamžitě odmitla vzít matku k sobě. Tvrdila, že má jen garsoniéru, nedostatek času a že „na takovou zodpovědnost nemá sílu“.
A tak Jakub, mladší syn, bez rozmýšlení přivedl matku do svého dvoupokojového bytu v Brně. Jeho žena Lucie neprotestovala, naopak se snažila pomáhat. Zpočátku to bylo těžké: Alžběta ležela, nemohla mluvit, potřebovala neustálou péči. Jakub navrhl sestře, aby se podělili o náklady na ošetřovatelku, ale Jana to kategoricky odmítla – měla hypotéku, půjčky a dceru na vysoké.
„Prostě nemůžu, Kubo,“ řekla jen stručně.
Pomohla Lucie. Dala výpověď v práci a starala se o tchýni sama. Koupala ji, krmila ji lžičkou, píchala injekce, převlékala ložní prádlo. Díky její péči a trpělivosti Alžběta postupně nabrala síly. Znovu začala mluvit, hýbat se, dokonce trochu pomáhat v domácnosti. A když přišel den, kdy už mohla uvažovat o návratu domů, sama požádala:
„Kubíčku, chci mě tady zůstat. Je mi tu dobře, vnoučata jsou nablízku a ty s Lucií jste jako rodina.“
Jakub s ženou na sebe pohlédli a souhlasili. Alžbětin prázdný byt v centru zůstal neprodaný – ani ona netrvala na jeho prodeji. Všechno mohlo být v pořádku… dokud Jakub náhodou nezaslechl matčin hovor s Janou.
„Holčičko, už jsem se rozhodla. Prodam svůj byt a splacím ti zbytek hypotéky. Ty a Verunka si zasloužíte klid. A třeba ještě zbude na chatu – pro tebe a vnučku.“
Ta slova Jakuba zasáhla jako nůž. Nemohl uvěřit vlastním uším. Ta, která se o matku tři roky nestarala, dostane všechno? A co on? Jeho rodina? Kde je spravedlnost?
„Mami, víš, kolik jsme do tvého ozdravení dali? Kolik bezesných nocí měla Lucie? A ty chceš všechno dát Janě, která ani nezaplatila ošetřovatelku?“ zeptal se té noci.
Alžběta jen povzdechla:
„Kubo, Jana má víc starostí… Vy a Lucie to zvládnete, jste silní.“
To byla poslední kapka. Tu noc Jakub mlčky sbalil matčiny věci a odvezl je k Janě. Jen postavil kufry u dveří, zazvonil a odjel.
„Chceš dědit? Tak dělej i povinnosti,“ napsal sestře krátkou zprávu.
Druhý den ráno Lucie dlouho plakala. Ale na rozdíl od manžela necítila vztek – jen křivdu. Tři roky života, tři roky obětavosti… a za odměnu lhostejnost a zrada.
Jakub to neskrýval: možná jednal ukvapeně. Ale jestli v matčině srdci není spravedlnost, snad ji najde v očích své dcery? Kladl si otázku – musí být syn vždy silný a trpělivý, když jeho upřímné činy nikdo neocení?
Někdy děti milují upřímně. Ale jen do chvíle, než se dozví, komu připadne byt.