Noj syn s náma bytem něco provedl a ani se neobtěžoval nám to říct. Dali sme mu všechno, a skončili sme s prázdnou.
S manželem Vojtěchem sme se vzali, když nám oba bylo třiadvacet. Už jsem v tom čase čekala mimčo, ale naštěstí sme oba stihli dodělat pedagogickou fakultu. Naše rodiny nebyly bohatý, žádný zlatý dno sme neměly – žádný vlivný příbuzný, žádný úspory. Od samýho začátku sme musely makat, abysme vůbec přežili.
Skoro jsem nechodila na mateřskou. Neměla jsem mlíko – možná ze stresu, možná z toho, jak jsem pořád jedla jen to nejlevnější – a tak sme syna brzo převedli na umělý mlíko. V jedenácti měsících už byl ve jeslích. Tam ho naučili jíst lžičkou, chodit na nočník a usínat bez houpání. My s Vojtěchem sme se zavrtali do práce – nejdřív sme bydleli v nájmu, pak na kolejích, pak sme si našetřili na garsonku a ještě později sme koupili dvougarsoničku v dobrý čtvrti.
Před pár rokama sme koupili chatu na Vysočině. Vojta si tam sám postavil malej dřvěňák: dvě místnosti, sauna, kamna. Přivezli sme nábytek, založili zahrádku. Zdálo se, že konečně můžem žít pro sebe. Je nám teprve šestačtyřicet, život ještě není u konce.
Ale náš syn, Jirka, se ve třiadvaceti rozhodl oženit. Jeho nevěsta, Zuzana, byla z bohatý rodiny, oba vystudovali práva. Její rodiče byli vajcata – třípatrovej barák, drahý auta, firma. Jejich dcera samozřejmě chtěla svatbu v luxusnim hotelu, limuzínu, líbánky… a vlastní byt.
S manželem sme se vždycky cítili provinile, že jsme Jirkovi nemohli víc dát. Celý dětství strávil ve školce, škole a kroužkách, protože my sme se topily v práci. Snažily sme se to vynahradit dárkama – hračky, oblečení, výlety, doučování. K osmnáctinám dostal ojetou, ale funkční škodovku. Když se dostal na vejšku, platili sme mu školu. A teď jsme mu samozřejmě nemohli odmítnout. Dali sme mu všechno, co sme měly naspořený na svatbu, a… přenechali sme mu náš byt a přestěhovali sme se na chatu.
Zuzanini rodiče to měli jinak – investovali do ní: koupili ji kožich, zlatý šperky, nábytek. Syn byl nejdřív vděčný, ale začal se měnit. Volal míň a míň. Nejdřív přijel jednou za dva týdny, pak jednou za měsíc. Pak zmizel úplně.
Jednou sme potkali na trhu starou sousedku a ta nám jen tak mezi řečí řekla:
„Vy jste nevěděli, že váš byt pronajímaj? Jirka se Zuzkou bydlěj u jejích rodičů, prý je tam větší komfort.“
Vojta zbledl jako stěna. Skoro sme ho musely chytit, aby neupadl. Hned sme synovi zavolali. Odpověděly nám ledově:
„Vy jste mi ten byt dali sami. Moje žena nechce bydlet ve vašem „panelákovém skanzenu“, a pronájem je drahej. Ať nám nájemníci platí.“
Když sme se ho snažily přesvědčit, že neměl jednat za našimi zády, začal řvát:
„Celý život jsem byl chudej! Ostatní děti měly normální rodiče, a já mám vás! Učitele, který uměj jen kázat o morálce! Už sem unavenej stydět se před tchánem, že moji rodiče jsou úředníci za almužnu!“
Po tomhle rozhovoru sme se rozhodly jednat. Nešly sme k soudu, prostě sme zajely do bytu a vysvětlily to těm lidem, co tam bydleli. Naštěstí to byli slušní lidi a do měsíce se vystěhovali.
Vrátily sme se domů. Se synem už nemluvíme. Manžel to těžce nese, já taky. Jo, dali sme mu všechno – bez podmínek, z lásky. A skončily sme s prázdnýma rukama a se zlomeným srdcem.
Možná jednou přijde čas, kdy to pochopí. A možná ne. Ale jedna věc je jistá – nikdy nedávejte všechno těm, co to neuměj ocenit.