**Deník, 15. října**
Už ani náš dům nevydrží ty neustálé hádky – ne mezi mnou a manželem, ale kvůli zeti. Ten člověk, kterého si moje dcera vybrala za muže, je líný a nespolehlivý až na dřeň. Už přes rok nepracuje – sem tam nějakou příležitostnou brigádu, ale jinak sedí doma. Dcera táhne rodinu na zádech sama, stará se o dvojčata a přitom je na mateřské. A on? Jen existuje.
Dcera samozřejmě nemůže pracovat naplno – malá dvojčata potřebují neustálou péči. Nabídla jsem pomoc. Ale s podmínkou. Tvrdou a jasnou: nedám ani korunu, dokud se s tím příživníkem nerozvádí. Pomáhat jí znamená krmit i jeho. A já už nehodlám financovat něčí lenost.
Od začátku mi Honza neseděl. Doufala jsem, že to přejde, že se vzpamatuje. Marně – vzali se. Mládí, láska, iluze – zatměly jí rozum. A teď sklízíme důsledky.
S mužem jsme jim dali babiččin byt. Předtím tam byli nájemníci a to byl náš jediný příjem navíc k důchodu. Mladí ale na nájem neměli, tak jsme vyšli vstříc. Jen jsem prosila – udělejte aspoň drobný reštajl, ať je tam dětem příjemně.
Honza se ukázal v celé své „kráse“:
„To mě nechte. Já nejsem kutil, já jsem intelektuál. Ať to dělá někdo, kdo je za to placený. Najměte profíky.“
A z čeho, proboha? Nevydělal ani na šroubovák. Jediné, co umí, je filozofovat a stěžovat si, jak má smůlu. Večer prý nemůže pracovat, o víkendech „musí odpočívat“. Už si zvykl, že všechno dostane zadarmo.
Když jsem mu řekla, že je flákač, urazil se. „Vy vůbec nechápete.“ A dcera? Místo aby mě podpořila, začala na mě útočit:
„Kvůli vám se zase hádáme. Proč do toho lezete?“
Rozhodla jsem se odstoupit. Ale dala jsem jasně najevo: když sis to zavinila, nes to sama. Už mi nechoď s nataženou rukou. Pak ale přišla zpráva, že čeká druhé dítě – vlastně rovnou dvojčata – a uvnitř mi všechno spadlo. Čekala jsem, že se Honza vzpamatuje. Marně – žádná změna. Všechno padlo na nás. Dolaďovali jsme reštajl, sháněli postýlky, vodili je k doktorovi. A on? Pořád na gauči, s laptopem.
Terezka se sice snažila sebevíc, ale bylo vidět, že už chápe, koho si vzala. Společně jsme s těžkým srdcem byt připravili. Vlastníma rukama. On samozřejmě později něco koupil ve slevě, ale to nestačí. Když máš rodinu, musíš být mužem. On je ale jen nájemník, za něhož všechno dělají ostatní.
Pak jsme zjistili, jak vůbec vycházejí – vzali si půjčku. Ani slovo. Tajili to. A pak ten telefonát:
„Mami, nezvládáme to. Pomoz…“
Byla jsem vzteky bez sebe.
„Terezko! Porodila jsi děti muži, který nevymění ani žárovku! Jak jsi chtěla všechno utáhnout sama?“
„Jsou to jen přechodné problémy…“
„Jaké?! Máte byt, máte rodiče, kteří všechno tahají za vás. A on ani nehne prstem – plat málo, práce další, směny mu nesedí!“
„Mami, ty nechápeš… On hledá! Jen nechce makat za pár korun!“
„Jenže my za pár korun žijeme! Ty, tvoje děti, on – všichni na náš účet!“
Už toho mám dost. Nehodlám být dojná kráva. Řekla jsem:
„Dokud se nerozvedeš, už tě nepodpořím. Ani halíř. Chceš s ním žít – žij. Ale sama.“
Rozbrečela se.
„Chcete, aby mé děti vyrůstaly bez otce?“
A já odpověděla, co jsem v sobě dusila dlouho:
„Lepší bez otce, než s takovým. Bez vzoru muže, který žije z cizí práce.“
Jsem matka. Ale ne chudák. Chci, aby moje dcera vychovávala děti s mužem, ne s přítěží. Chci, aby měla sebeúctu. A nežebrala o pomoc, zatímco on popíjí čaj s sušenkou. Dala jsem všechno, co bylo v mých silách. Teď už dost.