S manželem jsme se ve všem odříkali, jen aby naše dcery měly dobře. Opravdu si zasloužím takovou lhostejnost od vlastních dětí?
Když dcery vyrostly, já a Viktor, můj zesnulý manžel, jsme konečně vydechli. Mysleli jsme, že teď začneme žít trochu lépe. Ale lépe nebylo – jen jsme vyměnili jednu tíhu za druhou. Celé dětství holky strávily v nekonečném šetření. Oba jsme pracovali v místní továrně: já jako balička, on jako soustružník. Peněz stěží stačilo ani na jídlo a oblečení.
Dodnes si pamatuji, jak mě potěšilo, když se podařilo koupit jim něco pěkného, aby nebyly horší než ostatní. Nejezdili jsme na dovolené, nenakupovali nový nábytek, chodili v ošlapaných botách – jen aby ony měly všechno. Chodily do obyčejné školy, ale vypadaly jako princezny. A my jsme na to byli hrdí. Myslela jsem, že jednou ocení naši trpělivost a lásku.
Když nastoupily na vysokou, výdaje ještě vzrostly. Bylo nutné platit kolej, vybavit je věcmi, posílat jídlo. A my jsme znovu utáhli opasky. Sbírala jsem drobné po kapsách, abych mohla poslat další balík. S manželem jsme žili jediným cílem – aby jim bylo lépe.
Obě dcery se brzy vdaly, jedna po druhé. Radost byla veliká, ale netrvala dlouho – téměř okamžitě obě oznámily, že budou maminkami. Nejdřív jsem se rozplakala štěstím, ale pak strachem. Kdo bude hlídat děti, až se vrátí z mateřské? Dcery jako jedna řekly, že děti jsou ještě malé a do školky je brzy. A požádaly mě – jejich babičku – o pomoc.
Tehdy jsem už byla v důchodu, ale přivydělávala si jako uklízečka v lékárně. S Vikem jsme se poradili – řekl, že bude dál pracovat, a ať se starám o vnoučata. A tak začala nová kapitola: kaše, pleny, noční přebalování, rýma, pohádky – všechno se opakovalo.
Uběhlo pár let. Zeťové si otevřeli vlastní podnik a začali slušně vydělávat. Těšili jsme se pro ně – vždyť to vše zůstalo v rodině. A že jsme sem tam museli znovu „přispět na jídlo“ – no co, byli jsme zvyklí.
Pak se stalo to nejhorší. Můj Vítek šel do práce a už se nevrátil. Infarkt. Přímo před vrátnicí. Sanita přijela rychle, ale srdce to nevydrželo. Moje opora, ten nejdražší člověk – byl pryč. Byli jsme spolu 42 let. Bez něj všechno zešedlo a zprázdnilo.
Dcery samozřejmě zaplakaly. Byly se mnou na pohřbu. A pak si vzaly vnoučata a řekly:
„Mami, už půjdou do školky, moc ti děkujeme, teď si můžeš odpočinout.“
A já zůstala sama. V bytě bylo strašidelně ticho. Žádné Vítkovy kroky, žádný hlas, žádný dětský smích. A došlo mi: z jedné penze nevyžiju. Nájem, jídlo, léky – všechno bylo příliš. Na prášky nezbývalo. Mlčela jsem. Trpěla. Ale jednou, když přijely na návštěvu, jsem to řekla. Jen naznačila:
„Holky, kdybyste mi aspoň trochu pomohly s nájmem, mohla bych si koupit potřebné léky…“
Starší okamžitě odsekla:
„Mami, vždyť my samy nemáme na nic, ceny rostou!“
Mladší mlčela, zabraná do telefonu. A pak přestaly úplně jezdit. Přestaly volat. Jako bych já byla vinna, že jsem se odvážila požádat o pomoc.
A já si pořád říkám – opravdu si to zasloužím? Je možné takhle zapomenout na člověka, který pro vás položil celý život? Má má stáří vypadat takhle – v chudobě, nemoci a samotě?
Pořád věřím, že si vzpomenou, že ne všechny city umřely. Ale každý den bez nich je jako nová rána. Kvůli tomuhle jsme s manželem žili, pracovali, obětovali se? Opravdu už nic víc z lásky a vděčnosti nezbylo?