Tchyně proti hadru a pánvi: když nás kdysi vyhodila, teď sama zve – ale podle svých podmínek
Před pěti lety jsem si vzala Jakuba. Bylo to klidné, dospělé rozhodnutí z lásky a s jistotou, že zvládneme cokoliv. Ale ještě před svatbou, když jsme přišli oznámit naše plány jeho matce, její reakce byla jako kbelík ledové vody:
„Na mou pomoc ani nepomýšlejte. A se mnou bydlet nebudete! Já jsem tu paní domu a nikomu své místo nepředám!“
Vyměnili jsme s Kubou pohled. Zvlášť já jsem byla v šoku. Vždyť ještě za jeho studií, na její naléhání, se odstěhoval z jejího bytu do podnájmu. Prý to bude pro všechny jednodušší. A v tom podnájmu jsme pak žili i po svatbě, šetřili na vlastní bydlení.
Tchyně mezitím měla velký třípokojový byt v centru Prahy. Zdědila ho po rodičích – otec zemřel brzy, matka s ní žila až do pozdního stáří. Tchyně se rozvedla, když bylo Kubovi šest. Manželství vydrželo jen pět let. A jak mi jednou sama přiznala:
„Nejsem stvořená pro drhnutí podlah. Nesnáším prát, vařit, uklízet. Nejsem služka – jsem žena! Mám žít pro sebe!“
Po rozvodu se vrátila do rodného domu, kde veškeré hospodaření leželo na její matce. Babička Jakuba vařila, prala, starala se o vnučka i dceru, protože ta prý „hodně pracovala“ a „budovala kariéru“. Když babička zestárla a začala churavět, domácí povinnosti stejně nepřešly na tchyni. Neustoupila – v ničem.
Pak zemřel Jakubův otec. S ním si udržoval kontakt. Otcův byt byl podle závěti rozdělen mezi mého muže a jeho macechu. Ta byla rozumná – souhlasila s prodejem svého podílu, a tak jsme s Kubou její část vykoupili. Nastěhovali jsme se, zařídili, narodila se nám dcera. A pak to začalo…
Když bylo Aničce půl roku, Jakub na ulici upadl a zlomil si nohu. Zlomenina byla vážná. Přišel o práci, peněz ubývalo. Nemohla jsem nastoupit – malé dítě, muž téměř nepohyblivý, splátky za byt, dluh maceše. Šetřili jsme, kde se dalo. A tak Jakub neochotně zavolal matce:
„Mami, nemohli bychom se k tobě načas přestěhovat? Půl roku. Náš byt pronajmeme, trochu se postavíme na nohy…“
Odpověď byla okamžitá a ledová:
„To nepřichází v úvahu! U mě bydlí Alena! Pomáhá mi s domácností, všechno za mě dělá, a vy byste jen překáželi!“
Alena – její sestřenice, starší, osamělá, bez dětí. Předtím žila na vesnici, ale její dům shořel. Tchyně ji velkorysě přijala… aby uklízela, vařila a prala. Alena se stala její služkou. A tchyně se neostýchala:
„Bydlíš u mě, jíš na můj účet – tak si najdi práci! Nebuď tu zadarmo!“
Bylo mi Aleny líto. Vypadala ubitě, unaveně, ale mlčela. Pak najednou – zmizela. Za půl roku Jakub řekl:
„Víš co? Alena utekla! Našla si muže s bytem – a odjela, aniž by se rozloučila.“
Měli jsme pro ni radost. Hodná, laskavá žena, která si zasloužila úctu, ne křik a povinnosti. Ale teď zůstala tchyně sama. Kdo teď bude mýt nádobí a luxovat?
A najednou – telefon. Ona volá!
„Tak dobrá, přestěhujte se ke mně. Pronajměte si svůj byt. Ale podmínka: Věrka (tedy já) bude všechno dělat! Uklízet, vařit, prát, žehlit. No a co? Budete u mě bydlet zadarmo!“
Když mi Jakub její slova přetlumočil, rozesmála jsem se.
„A řekl jsi jí, že nikdy?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě,“ přikývl. „Urazila se. Řekla, že si najme hospodyni.“
Ať si najme. Oba pracujeme, já už nejsem na rodičovské, dcera chodí do školky. Máme svůj domov, svůj klid. Nebudu sloužit ženě, která celý život utíkala před odpovědností, ale ráda seděla na krku vlastní matce.
Uběhlo pár dní a ona znovu volala, naivně se ptajíc: „Opravdu jste se nerozmysleli?“
Ne, nerozmysleli. A napadlo mě: brzy půjde do důchodu. Na hospodyni už jí peníze nebudou stačit. Zajímalo by mě, koho teď bude prosit. Nebo snad konečně vezme do ruky hadr, hrnec, koště – a naučí se žít jako dospělá?
Uvidíme, co život přinese.