Vzal mi dvě karbanátky a řekl, že bych měla zhubnout. Za šest let manželství jsem porodila tři děti a teď se bojím, že zůstanu sama.
Je mi šestatřicet let. Za těch šest let manželství jsem se stala matkou tří krásných dětí: Tobiáše je pět, Adélce jsou tři a nejmladšímu, Jakoubkovi, je teprve půl roku. Vždycky jsem snila o velké rodině, ale nikdy jsem si nepředstavovala, jaká to bude dřina – fyzicky, psychicky, prostě ve všech směrech. Život se změnil v nekonečný závod, kde jsem pořád na pokraji sil.
S Honzou jsem se seznámila, když mi bylo skoro třicet. Všechny kamarádky už byly dávno vdané, vychovávaly děti, a já pořád jen v práci nebo doma, pořád sama. A najednou se objevil on – vysoký, sportovní, charismatický. Už tehdy měl dobrou pozici – vedl oddělení v právnické firmě. Nikdy bych neřekla, že si takový muž všimne někoho jako já.
O jeho vážných úmyslech jsem pochopila, když mě sám představil své matce. Jarmila je jemná, inteligentní žena, která mi od prvního okamžiku přišla sympatická. Byla ze mě nadšená a tak trochu i popostrčila syna k tomu, aby si mě vzal. Vzali jsme se rychle, skoro bleskově. A pak začalo kolotoč mateřských dovolených.
Nejprve se narodil Tobiáš a já přestala pracovat. Pak přišla Adélka a nakonec Jakoubek. Do práce jsem se už nevrátila. Všechny děti jsou na mě: starší nechodí do školky, Tobiáš má kroužky, Adélku učím sama, a pořád s miminkem v náručí. Svoje děti miluji, jsou úžasné, ale já už nemám skoro žádné síly… ani sebe samu.
Kdysi jsem vážila 49 kilo. Chodila jsem do posilovny, běhala ráno, starala se o sebe. Teď mám osmdesát. Můj den je kaše, plínky, úkoly, polévka, úklid, večerní scény a pořád dokola. Na sport není čas ani energie. A když se o to pokusím, hned přiběhnou děti a tahají mě, ptají se, lezou mi na ruku.
Honza zpočátku tyhle změny bral s humorem. Říkal mi „buchtičko“ nebo „moje roztomilá medvídkyně“. Ale pak vtipy postupně mizely. A s nimi i trpělivost.
V pátek jsme seděli u večeře. Dala jsem si na talíř tři karbanátky. Podíval se, mlčky vzal dvě a vrátil je na pánev.
„Měla bys zhubnout. Když se zajímu o jinou ženu, bude to jen tvoje chyba,“ řekl klidně, aniž by se mi podíval do očí.
Ztuhla jsem. Jako by mě někdo udeřil do hrudi. Chápu, že jsem se změnila. Že jsem unavená. Že nejsem ta, do které se zamiloval. Ale je to moje vina, že jsem všechno dala rodině? Že nespím, protože jednomu rostou zuby, druhá nechce jíst brokolici a třetí zase ztratil sešit? Copak si nezasloužím alespoň trochu pochopení?
Ráda bych šla na masáž, dala si manikúru, nechala si obarvit vlasy. Ale peníze nejsou. Všechno jde na děti, kroužky, jídlo, splátky, pomoc tchyni. Honza dobře vydělává, ale výdajů máme spoustu. A samozřejmě, on musí vypadat dobře – je šéf. Já můžu chodit v starém županu. Jenže v zrcadle už se skoro nepoznávám. Šaty nesedí. Džíny nejdou zapnout. Všechno je divné a cizí.
Někdy mám pocit, že už nejsem žena. Jen stín. Krmím, uklízím, peru, ale necítím, nesmím snít. Jediná, kdo nás ještě drží pohromadě, je moje tchyně. Volá, přijíždí, pomáhá s dětmi. A já doufám, že nedovolí, aby Honza odešel. Že nerozbije všechno, pro co jsem žila posledních šest let.
Někdy mám strach: co když si jednoho dne sbalí věci a odejde? Nechá mě samotnou se třemi dětmi a stínem sebe sama? Nechci moc. Jen bych chtěla, aby si vzpomněl, proč mě měl rád. A uviděl, že pořád jsem ta samá žena. Jen strašně, strašně unavená.