Dneska jsem si uvědomila, že jsem udělala těžké rozhodnutí. Rozhodla jsem se neříkat manželovi, že vydělávám víc peněz. Bylo mi z toho smutno, ale věděla jsem, proč to dělám. Ne z chamtivosti nebo zloby, ale z čisté únavy. Už jsem nemohla snášet ty nekonečné výkyvy – jeden týden žijeme jako králové, tři další šetříme každou korunu. Unavovala mě jeho nezodpovědnost. Ta lehkomyslnost, kterou můj muž, Tomáš, zdědil po své matce.
Potkali jsme se na večírku u kamarádů. Okouzlil mě svou bezstarostností, charismatem, tím, jak uměl prostě žít. Já jsem jeho pravý opak – všechno musím mít pod kontrolou, všechno řeším, každou korunu počítám. Tehdy jsem si říkala: „Takoví lidé jako on mi v životě chyběli.“
Jenže po svatbě se ukázalo, jak to doopravdy je. Jeho „lehkomyslnost“ se změnila v dětinskost. Výplatní den byl svátek – restaurace, nákupy, dárky pro jeho matku, kamarády, pro kohokoli. Druhý den jsme byli zase na nule. Celý měsíc pak jen špagety a sliby, že „se to zlepší.“
Tomáš vydělává slušně, ale peníze mu protékají mezi prsty. Zvlášť když do hry vstoupí jeho matka – výstřední, náladová, stejně nezodpovědná žena. Jakmile utratila svůj důchod, hned volala synovi: „Je mi smutno, nudím se, nechci být chudá.“ A Tomáš samozřejmě letěl na pomoc.
„Je to přece máma. Nemůžu ji nechat ve štychu,“ říkal.
„A co my? Jak budeme žít my?“ ptala jsem se.
„Nějak to zvládneme. Vždycky jsme to nějak dali,“ usmíval se.
Mezitím se náš byt doslova rozpadal. Tapety se louply, vodovod kapal, stará lednička duněla jako traktor. Přimalovávala jsem, zalepovala, mlčky se zlobila. Snažila jsem se s ním mluvit, poslouchal – ale žil dál, jako by byl sám.
A pak mi jednou zvýšili plat. Pořádně. Byl to výsledek měsíců přesčasů, stresu a dokazování šéfovi, že zvládnu vést projekt. Přijela jsem domů s radostí v očích – a… nic jsem neřekla. Prostě jsem nemohla.
Představila jsem si, jak s matkou začnou zase „užívat života“ – nakoupí zbytečnosti, odjedou na dovolenou, a my pak budeme zase přežívat. Ne, rozhodla jsem se mlčet. Tyhle peníze jsou na remonKoupila jsem si nový laptop – ten starý už byl na vyhození – a Tomášovi jsem řekla, že mi ho dala firma.