Jmenuji se Jiří Novák a bydlím v klidné čtvrti na okraji Plzně. Tady všichni znají jeden druhého, zvláště starší lidi. A byl tu jeden dědeček – Josef Dvořák. Nedávno mu bylo dvaaosmťesát, ale vypadal čilý, i když trochu shrbený a hubený. Každé ráno nastartoval svou starou Škodu Favorit a jel do centra – pro důchod, do lékárny nebo na trh. Měl dokonce životní družku – Alenu Malou, o dvacet let mladší, energickou, upravenou ženu s laskavýma očima. Večer chodívali na procházky, drželi se za ruce jako školáci na rande. My sousedé jsme na ně s láskou hleděli a – přiznám se – trochu jim jejich tichému štěstí záviděli.
Pak se ale v Josefově domě objevil vnuk. Přijel z vesnice u Českých Budějovic – jmenoval se Pavel. Zdánlivě skromný kluk, sedmadvacet let, slušný, dokonce trochu stydlivý. Vyprávěl, jak je na vesnici nezaměstnanost a že se tam nedá žít. Prosil dědu, aby mu pár týdnů poskytl přístřeší. Prý jak najde práci, hned si sežene byt a přivede si nastávající. Josef neváhal ani vteřinu – vzal ho k sobě. Vždyť je to rodina, jak by mu nepomohl?
Zpočátku to bylo v pořádku: Pavel chodil na pohovory, hledal uplatnění. Děda mu pomáhal, jak mohl – živil ho, oblékal, dokonce mu dával kapesné. Aleně pak zbývalo méně pozornosti – všechno šlo na mladého. Jen vzdychala, ale chápala: rodina je rodina.
Uběhly dva měsíce. Práce vnuka moc nezajímala – dědův důchod byl překvapivě štědrý. Peníze stačily na cigarety, taxíky a posezení s kamarády. Jen jeho vesnická nastávající, Markéta, volala téměř každý večer: „Kdy mě už konečně vezmeš do města?“ Tehdy se Pavel rozhodl – nastoupil jako hlídač v supermarketu a dostal první výplatu.
Pak se ale stalo něco, z čeho tuhne krev v žilách. Přišel za dědou a s nevinným výrazem řekl: „Dědo, chtěl bych u tebe bydlet oficiálně. Uděláme ti přechodný pobyt a pro pořádek mi podepíšeš pár papírů na byt. Budu ti za něj platit, všechno podle zákona.“ Josef, aniž by se moc zamýšlel, podepsal.
Za týden se do bytu nastěhovala Markéta – ta samá nastávající. Mladá, s manikúrou a rozmazleným pohledem. Brzy pak oba oznámili Josefovi, že byt je teď jejich. Ukázalo se, že podepsal darovací smlouvu. Stařík zbledl. Třásl se hrůzou a pocitem ponížení. Nemohl uvěřit, že jeho vlastní vnuk mohl spáchat takovou zradu.
Mladí se dlouho neokecávali. Nabídli dědovi a Aleně, ať se přestěhují do starého domu na venkově, „na čerstvý vzduch“, že prý jim to prospěje. Ale žena nebyla tak slabá, jak si mysleli. Alena léta pracovala v televizi, znala novináře, advokáty a vlivné lidi. Zvedla takový povyk, že se o případ začaly zajímat i zprávy.
Když sousedé zjistili pravdu, šli společně na policii. Podali trestní oznámení, přivedli svědky, vše důkladně popsali. A o pár dní později stáli u dveří bytu policisté. Pavel pochopil – jeho podvod vyšel najevo. Pod veřejným tlakem se bytu vzdal, sbalil kufry a s Markétou uprchl zpět na vesnici. Jenže ne do své – i tam se setkal s opovržením. Rodina se od něj odvrátila. Dokonce jeho vlastní matka řekla, že ho už nechce znát.
A Josef Dvořák zůstal ve svém bytě. Ale radost se hned nevrátila. DělDlouho jen mlčky hleděl z okna, ale Alena ho pevně držela za ruku a šeptala: “Nejsi sám, Josífku, jsme v tom spolu.”