Tak poslouchej, co se u nás doma děje. Už to snad ani není náš byt, ale bojiště, a to všechno kvůli zeti. Ten chlap, kterého si moje dcera vzala, je totální flákač a naprosto nezodpovědný. Už přes rok pořádně nepracuje, jen sem tam nějakou příležitostnou brigádu, ale jinak se válí doma. A ona? Ta táhne celou rodinu, stará se o dvě malé děti, přitom je na mateřské. A on? Prostě existuje.
Nabídla jsem jí pomoc. Ale s podmínkou. Jasnou a tvrdou: nedám ani korunu, dokud se s tím parazitem nerozvede. Protože pomáhat jí znamená v podstatě živit i jeho. A já už nehodlám financovat něčí lenost.
Od začátku jsem věděla, že Petr je špatná volba. Doufala jsem, že to dopadne jinak, že se vzpamatuje. Ale ne – vzali se. Mládi, láska, iluze – to všechno jí zatemnilo rozum. A teď máme následky.
Dali jsme jim babiččin byt. Dřív jsme ho pronajímali, byl to náš jediný přivýdělek k důchodu. Ale mladí neměli na nájem, tak jsme to udělali. Jen jsem řekla – aspoň drobný vylepšení, aby tam děti měly útulno.
A Petr? Ukázal, co je zač:
*„Já na to nemám, nejsem kutil, jsem humanitní typ. To ať dělá někdo, kdo na to má.“*
A za co, prosím tě? Ani na šroubovák si nevydělal. Jediné, co umí, je filozofovat a stěžovat si, jak nemá štěstí. Večer prý nemůže pracovat, o víkendech potřebuje odpočívat. Prostě si zvykl, že mu svět něco dluží.
Když jsem mu řekla narovinu, že je flákač, urazil se. *„Vy jste ke mně nespravedlivá.“* A dcera? Místo aby mě aspoň trochu podpořila, začala mě peskovat:
*„Kvůli vám jsme se zase pohádali. Proč to musela říkat?“*
Rozhodla jsem se stáhnout. Ale dala jsem jasně najevo: pokud sis to zavinila, nes si to. Nechoď pak s nataženou rukou. Ale když jsem zjistila, že čeká další dítě – vlastně dvojčata –, všecko ve mně spadlo. Myslela jsem, že Petr prozře, ale kdepak. Nic. Všechno padlo zase na nás. Dodělávali jsme opravy, sháněli postýlky, vozili ji k doktorovi. A on? Pořád na gauči s notebookem.
Anežka se aspoň snažila, ale už bylo vidět, že začíná chápat, co si to vlastně pořídila. Společně jsme to nějak zvládli. Všechno jsme udělali vlastníma rukama. On samozřejmě taky něco koupil ve výprodeji, ale to není výmluva. Když máš rodinu, musíš být chlap. A on? Jen nájemník v domě, kde všechno dělají ostatní.
Pak jsme zjistili, jak to vlastně řeší – vzali si kreditku. Ani slovo nám neřekli. Tajili to. A pak přišel ten telefonát:
*„Mami, nezvládáme to. Pomoz…“*
Byla jsem vzteky bez sebe.
*„Anežko! Ty jsi porodila děti s chlapem, který si nevymění ani žárovku! Jak sis představovala, že to utáhneš sama?“*
*„To je jen dočasný problém…“*
*„Jaký dočasný?! Máte byt, máte rodiče, kteří všechno tahají za vás. A on? Ani práci si neumí najít – jednou je tam málo peněz, pak je to daleko, pak mu nevyhovuje rozvrh!“*
*„Mami, ty tomu nerozumíš… On hledá! Jen nechce pracovat za pár korun!“*
*„A za pár korun žijete vy! Ty, tvoje děti, on – všechno na náš účet!“*
Už toho mám dost. Už nejsem dojná kráva. Řekla jsem jí:
*„Dokud se s ním nerozvedeš, zapomeň na naši podporu. Ani halíř. Chceš s ním žít? Dobře. Ale postarej se sama.“*
Rozbrečela se.
*„Vy chcete, aby moje děti vyrostly bez otce?“*
A já jí řekla, co jsem dlouho držela v sobě:
*„Lepší bez otce, než s takovým. Bez příkladu chlapa, který žije z práce druhých.“*
Jsem matka. Ale už nechci být obětí. Chci, aby moje dcera vychovávala děti s mužem, ne s přítěží. Chci, aby si vážila sama sebe. A nechodila žebrat, zatímco on si v klidu vychutnává čaj s sušenkou. Dala jsem všechno, co jsem mohla. A teď – dost.