Jmenuji se Alena a mám příběh, který mě trápí už dlouhá léta. Snad se mi uleví, když to konečně vypovím.
Moje rodina nikdy nebyla vzorem harmonie. Bydleli jsme v Brně a už od dětství jsem viděla, jak se mezi dospělými táhnou křivdy, pomluvy, alkohol a ponižování. Máma má sestru – Jitku. Ta má syna, mého bratrance Tomáše, který se oženil s dívkou, jež nebyla zrovna věrná, mírně řečeno. Nevěra, hádky, krátké rozvody a zase smíření – jako by na sobě byli závislí. Měli spolu dvě děti, ale lásky tím nepřibylo. A teta Jitka? Ta propadla alkoholu, nedokázala udržet žádnou práci. Střídaly se zápisy na léčení a výpady, až na ni všichni z rodiny zanevřeli.
Jednou Tomášova žena vážně onemocněla – selhávaly jí ledviny. Když jsme s mámou přijely navštívit babičku – Ludmilu Václavovnu – ta nám o té nemoci vyprávěla. Máma se neudržela a řekla: „Kdyby chodila za doktorem místo za chlapama, nemuselo by jí to takhle dojít.“ Shodly jsme se, že to byla zbytečná poznámka, a šly dál. Ale babička, ta nic nenechá bez povšimnutí – všechno doslova řekla Tomášové ženě. A pak to začlo.
Na celé sídliště se rozkřikla hádka. Teta Jitka, opilá jako duha, se na mámu vrhla, jako by bránila vlastní dceru. Nechtěly jsme se do toho plést, tak jsme odešly. Ale to nejhorší přišlo potom – babička se postavila na stranu Jitky a její rodiny. Přestala nás zvát, volat. Jako bychom pro ni přestaly existovat. Máma se ještě snažila udržovat kontakt, ale já ne. V tu chvíli jsem si řekla: nechci mít nic společného ani s opilou tetou, ani s těmi, kdo nás dokážou ze svého života tak snadno vymazat.
Uteklo osm let. Babičce bude brzy osmdesát. Nedávno máme zavolala a s pláčem ji prosila o odpuštění. Máma jí samozřejmě odpustila – je to její matka. Má měkké srdce, vždycky taková byla. Ale já… já to nedokážu.
Teď mám malou dcerku – moje štěstí, moje sluníčko. Máma o ní babičce řekla, a ta teď s třesoucím hlasem prosí aspoň o fotku. Vypráví, jak touží vidět svou pravnučku, jak se každou noc modlí, aby jí osud dopřál alespoň jediný pohled. Ale já to nedovolím. Rozhodně ne.
Ne proto, že bych se mstila. Ale proto, že ve mně pořád zůstává ta bolest. Protože si pořád vzpomínám, jak nás zradila, jak máma brečela a nechápala, čím si to zasloužila. Protože babička mi tehdy ukázala, že rodina není jen o lásce, někdy je to volba. A ona si nevybrala nás.
Nevím, jestli mám pravdu. Máma říká: „Nech to být, Alenko, je už stará, unavená, chce jen odejít v klidu.“ Ale uvnitř se všechno vzpírá. Nevím, jestli ještě bude příležitost, jestli zítra nebude pozdě, ale já na to ještě nemůžu připustit.
Řekněte… dokázali byste odpustit vy?
Někdy je těžší než odpustit druhým odpustit sám sobě, že jsme nedokázali být větší. Ale lpět na křivdě nám bere víc, než kolik jsme kdy ztratili.