Návrat Jany
Jana stála před dveřmi Kamilova bytu a nervózně mačkala řemínek kabelky. Před dvěma a půl lety odešla od něj, přirazila za sebou dveře a byla přesvědčená, že Jiří, jeho kamarád s tučným kontem a drahým autem, jí dá život, o jakém snila. Jenže Jiří nebyl tím, kým se zdál, a tak se Jana rozhodla vrátit. „Kamil mě vždycky miloval,“ myslela si. „Vezme mě zpátky, kam by jinak šel.“ Zmáčkla zvonek, upravila vlasy a nasadila úsměv. Dveře otevřel Kamil a jeho překvapené „No to mě podrž! Odkud vítr fouká?“ jí dodalo trochu sebevědomí.
„Tak jsem zpátky,“ usmála se a vdechla vůni smaženého bramboráku a řízků. „Večeři připravuješ? Voní to skvěle.“ Kamil se zamračil: „Kam zpátky? Ke mně?“ Jana přikývla, ale jeho další otázka ji vyvedla z míry: „My už jsme jedli. Promiň, nezvu tě dál.“ „My?“ zarazila se a v břiše jí hrklo. „Kdo je ‚my‘?“ Vtom z kuchyně vyšla žena. Jana se podívala pozorněji a vydechla – byla to Eva, její kamarádka, se kterou kdysi popíjely šampaňské a plánovaly, jak se od Kamila odstěhovat.
Jana a Kamil se vzali před pěti lety, ale manželství bylo plné hádek. Ona chtěla krásný život: restaurace, cestování, drahé šaty. Kamil, inženýr v továrně, vydělával skromně, i když se snažil. Jeho rodiče vozili jídlo z vesnice, aby ušetřili, ale Jana si stěžovala: „Nechci jejich mléko a sýr!“ Utrácela své peníze za oblečení a nový telefon na splátky, od Kamila však žádala víc. „Jsi chudák,“ házela mu do ksichtu. „Proč jsem se s tebou vůbec dala?“ Prosil ji, aby uklízela, ale odmítala: „To je tvůj byt, nejsem tady služka.“
Všechno se změnilo, když se Jana sblížila s Jiřím. Byl půvabný, měl peníze, vodil ji do kaváren a sliboval jí hory doly. Kamarádka Eva varovala: „Jani, Jiří je sukničkář, rozmysli si to!“ Ale Jana neposlouchala. Sbalila si věci, hodila Kamilovi klíče a odjela s Jiřím, aniž by se rozloučila. Eva v tom bytě zůstala, uklízela chaos, který po sobě Jana zanechala. Tehdy se Jana smála: „Vem si Kamila, je tvůj!“ Netušila, že její slova budou prorocká.
Život s Jiřím nebyl pohádka. Byl štědrý, ale vyžadoval poslušnost a jeho „srandičky“ s jinými Janu mrzely, až už to nevydržela. Po dvou letech zjistila, že Kamil dostal povýšení, koupil si auto a neznovu se neoženil. „Čeká na mě,“ usoudila, nechala Jiřímu vzkaz a odjela. Ale teď, stojíc ve dveřích, hleděla na Evu, která klidně řekla: „Ahoj, kámo. Čemu se divíš? Sama jsi mi ho nechala.“
Jana cítila, jak jí hoří tváře. „Jste manželé?“ vypravila ze sebe. Kamil přikývl: „Ano, Jano. A máme se dobře. Ty co jsi chtěla?“ Zarazila se: „Já myslela… Možná bychom mohli…“ Eva ji jemně přerušila: „Jani, máš rodiče. Budou rádi. A my s Kamilem už musíme jít. Sbohem.“ Dveře se zavřely a Jana zůstala sama na chodbě, sevřená kabelka v ruce.
Vzpomněla si, jak Eva uklízela v tom bytě, jak pekla buchty a jak chodívala za svou babičkou. Tehdy se Jana smála její „prostotě“, ale teď pochopila – Eva dala Kamilovi to, co ona nedokázala: péči, pohodu, lásku. Jana zatoužila vrátit se k Jiřímu, ale vzkaz, který mu nechala, spálil všechny mosty. Rodiče? Ti se od ní odtáhli dávno, uraženi jejím rozhodnutím. Posadila se na lavičku před domem a cítila, jak se jí svět řítí. „Co jsem to provedla?“ šeptala, ale odpověď nepřišla.
Zatímco v bytě se Kamil s Evou chystali na večeři. Za měsíc se jim narodila dvojčata a Kamilovi rodiče, kteří novou snachu zbožňovali, se nemohli nabažit radosti. Jana zůstala s prázdnýma rukama, litovala své volby. Život, jak ji Eva varovala, neodpouští těm, kdo zahazují skutečné štěstí za přeludy.