Mamka přijede? Zruš to! Budeme tu mít moji ex!
Eliška stála u sporáku, když se kuchyní rozlil vůně pečeného masa a koření. Byl to vzácný večer, kdy měla čas uvařit něco víc než jen míchaná vajíčka. Unaveně si otřela čelo, otočila se a zakřičela:
“Vojto, pamatuješ, že zítra přijede moje máma?”
Za pár vteřin se ve dveřích objevil on – rozcuchaný, s ospalýma očima.
“Jaká máma?” vykulil oči Vojtěch. “Říkala jsi mi něco?”
“Ano! Před pár dny!” zamračila se Eliška. “Domluvili jsme se, že přijede v neděli.”
Vojtěch náhle znervózněl a vyhrkl:
“Zruš to. Zítra k nám nesmí. V žádném případě.”
“A to proč?” ostražitě se zeptala Eliška.
“Zítra přijede… Katka.”
“Jaká Katka?”
“No… moje ex,” vydechl.
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Pak ho přerušil Eliščin kašel, když nevěděla, jestli se má smát nebo křičet.
“To myslíš vážně? Chceš, aby zítra u nás bydlela tvoje ex? Zrovna ve den, kdy přijede moje máma?”
“To jsi špatně pochopila! Nebude bydlet, jen přespat! Má hádku s přítelem a nemá kam jít. Jen na pár dní, vážně. Už spolu dávno nejsme, to víš! Katka je prostě člověk v nouzi!”
“A nemyslíš, jak to bude vypadat? Máma přijede a tady se bude motat tvoje ‘kamarádka’ z minulosti. Skvělá podívaná!”
“Řekneme, že je tvoje kamarádka. Jsi herečka – uvěří ti!”
Eliška zakoulila očima, ale v hloubi duše si už představovala scénu, kdy Katka přijde a hned od dveří nazve Elišku hospodyní. Bylo to nechutné, ale zajímavé.
Večer zazvonil zvonek. Na prahu stála Katka – vysoká, sebevědomá, s módním sestřihem a kabelkou z butiku. Hodila na Elišku pohled, hodnoticí.
“Aha, tak ty jsi ta zákonná? Chápu… No nic, jsem tu na pár dní, neboj – tvého muže nechám na pokoji.”
Eliška se ovládla. Jen prošťouchla:
“Pokoj vpravo, zítra přijede moje máma – nechoď moc na oči.”
Katka vešla a Eliška šla do kuchyně, kde jídlo už začínalo chladnout.
“Katko, večeříš s námi?”
“Samozřejmě! A to máš koláč? Jen mi neříkej, že jsi ho pekla. To je kupované těsto a džem, že?”
“Nemusíš jíst,” utnula to Eliška, ale rty se jí zachvěly v náznaku úsměvu.
Katka, bez přerušení tónu, náhle navrhla:
“Chceš, tě naučím pořádnému pečení? Moje babička byla kuchařka, odmala jsem u plotny.”
Tak začal večer, na který obě dlouho nezapomenou. K půlnoci si ženy povídaly jako staré kamarádky, probíraly muže, recepty i styl. Eliška poprvé cítila, že není jen “manželka”, ale žena, která umí zaujmout. Katka se ukázala být ne nepřítelem, ale spojenkyní.
Ráno Katka odešla do práce a na dveře zaklepala Eliščina máma – Alžběta Vlastimilovna. Od prahu ji omámila vůně čerstvé pečené kabanos.
“To jsi udělala ty?” mamince vykulily oči. “To bych nečekala…”
Eliška jen přikývla, stěží skrývajíc pýchu. Věděla, komu má poděkovat – té samé “ex”.
Večer zavolala Katka:
“Eli, dneska jsem u sebe. S Vítem jsme se usmířili. Díky za ty šaty a podporu. Žasl, když mě viděl na recepci – řekl, že mě teď bude brát na všechny obchodní schůzky. Mimochodem, smlouvu jsme taky podepsali. Jsi skvělá. Zítra se stavím pro věci – a objímám tě jako kamarádku!”
Eliška položila sluchátko a podívala se na Vojtěcha:
“Víš, měl jsi pravdu. Ona je opravdu fajn. A možná už vím, kdo jsem. Ne jen manželka. Ale hospodyně. A žena, která má co dát ostatním.”
“No když jsi se skamarádila i s Katkou – tomuhle světu už vůbec nerozumím!” rozpačitě rozložil ruce Vojtěch.
“Hlavně nám do toho nestrkaj nos,” usmála se Eliška, “a bude dobře.”